ÚRYVEK.

Karel Červinka

ÚRYVEK.
Je jarní den! Vše dýše vůní, vzduch zperlenou je svěžestí! Mě vlákalo to na výsluní na strmou skálu vylézti, kam slunce paprsky své slévá, a kde už zase pučí réva na stráních smavě zelených, dnes obzvlášť, stesk kdy začal hlodat, svou duší chci se snění oddat, nečinně hledět v dálný jih, do slunných dálek třpytivých, přes údolí a přes rokliny, na vlahém větru od Fersiny, zrak dát’ si zbodat jasem řek, dnes, obzvláště dnes mě to nutí jen ulehnout a vzpomínat, na slunci ležet bez pohnutí, zatopen všecek jasna žlutí v mdlém rozvanutí myšlének. 21 A prostorem neohraničen, před sebou míti volný vzduch, o žalu vědět, že je zničen ten neodbytný, starý druh – ó, jaro, celé jaro chápat, od jitřních mlh až v slunný západ, den jeden celý jasný mít, svou bytost v jeho svěžest vstřebat, jím dát’ se zmámit’, ukolébat, a jako silným vínem zpít’ – a stejnou mlhu v očích mít, jak po Marsalském bývá víněvíně, a stejnou mdlobu, která líně si ulehá do údů všech – v té mdlobě, která víčka tíží, však přece jen mít pevný zrak, bych mohl hledět za Adiží, té kalné mdloby hustou mříží, za Adiží ve skalách těch... 22