ÚRYVEK.
Je jarní den! Vše dýše vůní,
vzduch zperlenou je svěžestí!
Mě vlákalo to na výsluní
na strmou skálu vylézti,
kam slunce paprsky své slévá,
a kde už zase pučí réva
na stráních smavě zelených,
dnes obzvlášť, stesk kdy začal hlodat,
svou duší chci se snění oddat,
nečinně hledět v dálný jih,
do slunných dálek třpytivých,
přes údolí a přes rokliny,
na vlahém větru od Fersiny,
zrak dát’ si zbodat jasem řek,
dnes, obzvláště dnes mě to nutí
jen ulehnout a vzpomínat,
na slunci ležet bez pohnutí,
zatopen všecek jasna žlutí
v mdlém rozvanutí myšlének.
21
A prostorem neohraničen,
před sebou míti volný vzduch,
o žalu vědět, že je zničen
ten neodbytný, starý druh –
ó, jaro, celé jaro chápat,
od jitřních mlh až v slunný západ,
den jeden celý jasný mít,
svou bytost v jeho svěžest vstřebat,
jím dát’ se zmámit’, ukolébat,
a jako silným vínem zpít’ –
a stejnou mlhu v očích mít,
jak po Marsalském bývá víněvíně,
a stejnou mdlobu, která líně
si ulehá do údů všech –
v té mdlobě, která víčka tíží,
však přece jen mít pevný zrak,
bych mohl hledět za Adiží,
té kalné mdloby hustou mříží,
za Adiží ve skalách těch...
22