CHVÍLE ZRÁNÍ.

CHVÍLE ZRÁNÍ.
Já uleh’ v trávu na vyhřátou zemi ku konci června, když už třešně zrály. Vzduch bez bzukotu much byl horkem němý, jen sekáč svoji kosu klepal v dáli. Ves byla v pravo nad úvozem kdesi pod strání, která klesala v hloub znáhla; na levo obzor uzavřen byl lesy, na slunci země pukající práhla. Mdlá vůně jílu táhla od cihelen, zvon polední teď zaleh’ v horko polí, vzduch nade mnou se zčeřil roztetelen, už zvuky zvonu v ozvěnu se drolí. Ztich klepot kosy. Polední je chvíle. I zdálo se mi, že též ztišila se teď píseň cvrčků na pěšině bílé, pod mezí jenom procítala zase. Teď zrálo žito. Jemný praskot zdvihal vzduch bez šumotu horkem všecek němý, v němž chvíli motýl lenivě se mihal a umdlev, zpátky klesal k horké zemi. 109 I cítil jsem, jak velká chvíle prýští a teče v prostor ztišeného kraje. Já v duchu žehnal cepů písni příští, pro kterou žito žloutnoucí zde zraje. I bylo mi, jak cítil bych ji pálit ve skráních s touhou, by už den ji zhasil. Já měkkým steskem náhle v tom byl zalit, když klepot kosy zase už se hlásil.... 110