CHVÍLE ZRÁNÍ.
Já uleh’ v trávu na vyhřátou zemi
ku konci června, když už třešně zrály.
Vzduch bez bzukotu much byl horkem němý,
jen sekáč svoji kosu klepal v dáli.
Ves byla v pravo nad úvozem kdesi
pod strání, která klesala v hloub znáhla;
na levo obzor uzavřen byl lesy,
na slunci země pukající práhla.
Mdlá vůně jílu táhla od cihelen,
zvon polední teď zaleh’ v horko polí,
vzduch nade mnou se zčeřil roztetelen,
už zvuky zvonu v ozvěnu se drolí.
Ztich klepot kosy. Polední je chvíle.
I zdálo se mi, že též ztišila se
teď píseň cvrčků na pěšině bílé,
pod mezí jenom procítala zase.
Teď zrálo žito. Jemný praskot zdvihal
vzduch bez šumotu horkem všecek němý,
v němž chvíli motýl lenivě se mihal
a umdlev, zpátky klesal k horké zemi.
109
I cítil jsem, jak velká chvíle prýští
a teče v prostor ztišeného kraje.
Já v duchu žehnal cepů písni příští,
pro kterou žito žloutnoucí zde zraje.
I bylo mi, jak cítil bych ji pálit
ve skráních s touhou, by už den ji zhasil.
Já měkkým steskem náhle v tom byl zalit,
když klepot kosy zase už se hlásil....
110