SAMOTA.

SAMOTA.
Po smutném dnu, jenž otravuje mé myšlenky, můj vzruch a vzlet, na rozpálené skráně cítím vždy samotu se z ticha chvět, – ó, divné, sladké utišení, ó, vědomí, že na sto mil se v údolí a všade kolem klid nekonečný rozložil! Že usnul pták, jenž ještě plaše na stromě tikal před chvílí, ve měkkých stínech, jež jak z hor by se do údolí přelily, a jenom větrem rozhoupány před okny mými keř a strom a voda ve žlab stékající že dosud pějí v tichu tom. Ó, divné sladké utišení, jež prosakuje duši mou, cit měkký ve mně z dávna křísí a vzpomínky, jež marny jsou, a které mají mrtvou vůni jak v albu uschlé resedy, – ó, sladká léta prvních vznětů, ó, sladké dívčí pohledy! 101 Vše v jednu hudbu splývá nyní, vše splývá v jednu pestrou směs, co bylo kdysi, sladkou chuť má, ó, sladší chuť, než co je dnes, a co je dnes, to dává pouze bouř vzpěněného života, však to, co bylo, navracuje jen samota, jen samota... 102