ÚNOROVÝ DEN.

Karel Červinka

ÚNOROVÝ DEN.
Dnes v únoru má hlava chýlí se do dlaní, a žal v ní tkví, řad pinií sníh zakryl bílý i tu v mém smutném vyhnanství, chlad marných vichrů od Gardola z mé duše upomínky volá, stesk o mé sny se ovíjí, park před okny už tmí se mými, nad keři jeho ztemnělými se chvěje pýcha pinií. Na latích jak by mřela réva dnes v únorový chladný den, na větru, který neumdlévá a znova buší do oken, a jenž i tady na pavlači pár zvadlých stvolů v květináči zas chytá do svých úderů – až k moři někam zaletuje, a roveretské čechrá thuje, ten mrazný posel severu. 13 A chvíle je, kdy zalit šerem je opět rozčeřený vzduch, kdy v bílou dálku za Brenerem vždy zalétá můj teskný duch přes hradby hor, skal zasněžených a úvozy cest rozjezděných, přes opuštěné hřbitovy, jež kouzlí z rozpálených skrání běl zasněžených, pustých plání a ztemnělý les jedlový. Já cítím v snech svých vůni jeho, vran jeho slyším teskný hlas – do toho lesa vzdáleného já nepřišel už dlouhý čas – a dobře vím, že v mlžné dáli on ztopený v svit namodralý, jenž v jeho hloubi shasíná – – ó, dobře vím, že v tuto chvíli po větru, který v jih sem kvílíkvílí, mi vzkazuje, že vzpomíná! – 14