ÚNOROVÝ DEN.
Dnes v únoru má hlava chýlí
se do dlaní, a žal v ní tkví,
řad pinií sníh zakryl bílý
i tu v mém smutném vyhnanství,
chlad marných vichrů od Gardola
z mé duše upomínky volá,
stesk o mé sny se ovíjí,
park před okny už tmí se mými,
nad keři jeho ztemnělými
se chvěje pýcha pinií.
Na latích jak by mřela réva
dnes v únorový chladný den,
na větru, který neumdlévá
a znova buší do oken,
a jenž i tady na pavlači
pár zvadlých stvolů v květináči
zas chytá do svých úderů –
až k moři někam zaletuje,
a roveretské čechrá thuje,
ten mrazný posel severu.
13
A chvíle je, kdy zalit šerem
je opět rozčeřený vzduch,
kdy v bílou dálku za Brenerem
vždy zalétá můj teskný duch
přes hradby hor, skal zasněžených
a úvozy cest rozjezděných,
přes opuštěné hřbitovy,
jež kouzlí z rozpálených skrání
běl zasněžených, pustých plání
a ztemnělý les jedlový.
Já cítím v snech svých vůni jeho,
vran jeho slyším teskný hlas –
do toho lesa vzdáleného
já nepřišel už dlouhý čas –
a dobře vím, že v mlžné dáli
on ztopený v svit namodralý,
jenž v jeho hloubi shasíná – –
ó, dobře vím, že v tuto chvíli
po větru, který v jih sem kvílíkvílí,
mi vzkazuje, že vzpomíná! –
14