PÍSEŇ ÚLEVY.

PÍSEŇ ÚLEVY.
I. I.
Den zhasínal v záplavě rudé, už krajinou soumrak se chvěl. Já s žalem, jenž po všem tu zbudezbude, jsem letními nivami šel! Co kobylek chřestot zmlk’ kolem, žab píseň co nesla se v dál, co chladivý vítr zas polem dnu po parném tišivě vál, co vonělo všecko kol seny, jen z řeky smích dětí v tmu zněl, já prachem dne znechucen, zmdlený jsem letními nivami šel. II. II.
Ó, jaký to večer dnes vonný, ó, jaká to cesta zas jest! v tmě sotva že dozněly zvony, už na nebi tisíce hvězd, a měsíc už vyšel zas žlutý a nad statkem visí teď, svit rozlil se ve vrbin pruty, jak blýská to tlumeně, hleď! – 112 III. III.
Splav hučí z par v píseň tu tichou, v niž zabral se zvlhlý pruh niv. Mdlá vlhkosť se rozléhá líchou, jak za dne tu nebyla dřív, zemízem’ vychládá v parách se tajíc, už netopýr z šedých vzlét’ střech, co k zelništím hopkoval zajíc, a koroptve křikly kdes v snech. I bylo mi, jak jsem to slyšel, té noci, jak vnímal jsem div, pod hvězdami, pod něž jsem vyšel, tak, nikdy jak nebylo dřív. IV. IV.
Co v tmavší se stíny kraj halil, co měsíc tkvěl nad starou tůní a žlutý svit do kraje nalil, – tu duše má přetekla vůní, a podivné bylo v ní teplo, a časem jen bleskem hvězd to s povrchu v hlubiny šlehlo, ó, tam, kde tma nejhlubší jest! V. V.
Jak rytíř, jenž z cizích jde služeb, tkví v pochvě mu po krvi meč, z těch dálek, v něž divý rej tužeb jej zahnal kdys ve marnou seč, 113 a v daleku jeho svál stopy, – teď návratu svého se leká – co na pleci houpe se kopí, noc rytíře objímá měkká – – VI. VI.
Tak promarniv všecko už tady, sám sebe dav životu v plen, jsem v dálkách snů obléhal hrady, dnes vracím se pohroužen v sen, mdle v ňadrech už srdce mi buší, cit ještě zas v ňadrech mi šlehá, ó, jaká to podivná duší dnes zase mi přetekla něha! VII. VII.
I klesnu s ní zmařen, ač vznícen, – ač planu a hořím ní, v dní bědných tu pohlcen jícen, ó, v prázdno těch šedivých dní, jak na smrť kdož v ložích jsou choří, též cítí ji v hlavách svých kvést, co horečka poslední hoří – však úleva – konec už jest – – – 114