PÍSEŇ SMÍŘLIVOSTI.

PÍSEŇ SMÍŘLIVOSTI.
Je večer. Už se šeří, tma zvolna padá sem, a staré stromy čeří se tichým šelestem... Sám v parku ještě zbylý, zřím, jak se noc už chýlí a visí nad městem. Tu marný cit mě zasáh’, jak šel jsem v parku klid, zaperlit slova v řasách byl schopen onen cit, zem jíhla, země měkla, – šat bílý včera svlékla, shas’ den, už začlo tmít... Ó, něco minulého, jak v šera šeď jsem šel, se dotklo srdce mého, když kolem park se stměl, když zmizely v tmách domy, když pod starými stromy mech vlhký zavoněl. 81 Teď kdybych mohl vrátit, jejž zašlápnul jsem, květ, moh’ lásku láskou splatit, já splatil bych ji hned – teď, když se tma v park sklání, co vzal jsem se tvých skrání, já čisté dal bych zpět! Slib tobě nesplněný – já splnil bych ten slib, jak jdu tu rozteskněný ve stínu starých lip, pro květ, jenž k zemi padl, – víš tehdy! – a tam zvadl, já, dítě, bych se shýb’! – Věř, kdybych mohl najít’, klid, který jsem ti vzal, proň do daleka zajít’, na cestu bych se dal, prach s vedrem rád bych snášel, jen kdybych klid tvůj našel, já bych jej vyhledal. Věř, dítě, když se smrákal dnes v podjaří ten den, že pro všecko bych plakal, pro celý život ten – dnes po něm stesk mě ovál, kéž by se opakoval, a třeba jen jak sen! 82 Však proklela’s mě hrdě, kam chci, už nesmím tam – ty odpovídáš tvrdě: „Co pravíš, vše je klam!“ – Ať klam, ať pravda! V trudu já na konec tu zbudu vším opuštěn – a sám!... 83