TŘETÍ ROK.

TŘETÍ ROK.
Už tedy říjen mlhy bílé zas nad město a nad kraj věsí, den krátí se, a smutku chvíle se v moji duši nalily. Když v prázdných polích ohně vzplály, o tobě, která umřela jsi a na hřbitově ležíš v dáli, sen zase křísím zpozdilý. V mou duši vnikne příval citu, vždy v dobu, kdy se v město vrací zas všechno z lázní, z letních bytů, v ruch oživlý a vířivý. Vás, kterým smrť se v očích tají – že pomoci vám není tady –tady –, vás nemocné tu posýlají do Arka nebo do Rivy. 63 A jak lilije nalomená, jež zvolna vadne, po perronu šla’s o mé rámě podepřená a divným leskem plál ti zrak. Tu růměnec ti vyvstal v lících, stisk ruky ještě – naposledy... A v nejbližších pak okamžicích už odnášel tě rychlovlak. Pak psaní malá, zrůžovělá a s nervosními písmenkami, z nichž cítím, vše že říc’ jsi chtěla, a řekla’s pouze malou část. A když už bílý sníh tu napad’, i tobě tam se ulehčilo, – tu s jistotou jsem začal chápat, že nevrátíš se ve svou vlasť... Ty, která kdys v plesové síně vždy vítězně jsi vešla, krásná, jež tančívala’s na Žofíně s tou vášní, kterou mládí má... A tou se chvělo tvoje tělo, a tou tvé černé oči plály, – kdy už se tomu závidělo, jenž nevěstu tě zobjímá!... 64 Dnes utišen a slzy proliv, jež byly tvými, vzpomněl jsem si, – že nyní v stínu světlých oliv pod jižním nebem tiše spíš. Zas nad město se mlhy věsí, vše navrací se z cest a lázní. A dnes už nikdo nevšimne si, že třetí rok se nevracíš... 65