TŘETÍ ROK.
Už tedy říjen mlhy bílé
zas nad město a nad kraj věsí,
den krátí se, a smutku chvíle
se v moji duši nalily.
Když v prázdných polích ohně vzplály,
o tobě, která umřela jsi
a na hřbitově ležíš v dáli,
sen zase křísím zpozdilý.
V mou duši vnikne příval citu,
vždy v dobu, kdy se v město vrací
zas všechno z lázní, z letních bytů,
v ruch oživlý a vířivý.
Vás, kterým smrť se v očích tají
– že pomoci vám není tady –tady –,
vás nemocné tu posýlají
do Arka nebo do Rivy.
63
A jak lilije nalomená,
jež zvolna vadne, po perronu
šla’s o mé rámě podepřená
a divným leskem plál ti zrak.
Tu růměnec ti vyvstal v lících,
stisk ruky ještě – naposledy...
A v nejbližších pak okamžicích
už odnášel tě rychlovlak.
Pak psaní malá, zrůžovělá
a s nervosními písmenkami,
z nichž cítím, vše že říc’ jsi chtěla,
a řekla’s pouze malou část.
A když už bílý sníh tu napad’,
i tobě tam se ulehčilo, –
tu s jistotou jsem začal chápat,
že nevrátíš se ve svou vlasť...
Ty, která kdys v plesové síně
vždy vítězně jsi vešla, krásná,
jež tančívala’s na Žofíně
s tou vášní, kterou mládí má...
A tou se chvělo tvoje tělo,
a tou tvé černé oči plály, –
kdy už se tomu závidělo,
jenž nevěstu tě zobjímá!...
64
Dnes utišen a slzy proliv,
jež byly tvými, vzpomněl jsem si, –
že nyní v stínu světlých oliv
pod jižním nebem tiše spíš.
Zas nad město se mlhy věsí,
vše navrací se z cest a lázní.
A dnes už nikdo nevšimne si,
že třetí rok se nevracíš...
65