PŘÍCHOD.
Přes vlhkost prázdných luk van větru táhne.
Na slunci srpnovém za loukou niva prahne,
ó, zprudka voní to po opožděném seně –
já cítím zvolna, jak jde podzim odměřeně.
Kol niv se zatáčí, přes lada zpráhlá kráčí,
traviny chladnými už dešti zase smáčí,
za ženci, s kosami již vyšli z sžatých polí
jde zticha, upřeně se dívá v úhor holý.
Před sluncem srpnovým si zrak zastírá zlehka,
pod nohou s praskotem se drolí tráva křehká,
co slunce vylévá se ve kraj sesmutnělý,
v sen spících zajíců se nahýbá tam v zelí.
Ó, pušky s třeskotem v krok jeho odměřený
teď vpadly divoce, když stanul zamýšlený
a ruce spálené na horké čelo kladl. –
Jak zašel, s jabloně list žlutý tiše spadl...
43