PODZIMKOVÝ VEČER.
Polehku se večer chýlil, na vonící kupy sena
citronové světlo vylil, a již nebem zticha táh
slabý zážeh zrůžovělý, chladla země orosená,
mroucí motýli se chvěli po stvolech a po travách.
Koroptví křik v prázdném poli ozval se a zanik’ zase,
zajíc přeběh’ v úhor polí odněkud z tmy ze mlází,
tišším chvění listí zdá se, modré světlo vylévá se
přese svahy do údolí, měsíc, měsíc vychází.
Lovec, který navracím se z podzimního honu domů,
na zad mlčky obracím se, divným citem rozchvělý,
podél rozevřených lomů, v stínu šelestících stromů
kráčím, v duši jak v těch stromech vše se chví a ševelí.
Jakoby teď na pěšině vynořit se měla zlehka,
sedět měla, ruce v klíně, stesk už cítíc svíravý:
v duši se mi zburcovala malinká jak loutka křehká,
bílé ruce žilkovaté kývaly mi v pozdravy.
A já, jenž ji nosím v skráni, v myšlénkách i vzpomínání,
v krvi srdce jenž ji nosím, bouří jenž jsem burácel
pro ni kdysi v proklínání – – – teď se ke mně tiše sklání,
v rány moje prsty vkládá, z nichž jsem pro ni krvácel...
48