STAROU CESTOU.
Cestou zas kráčíme v zeleni niv
v neděli vyjdouce z města.
Zase se stáčí jak před lety dřív
před námi stará ta cesta.
Před námi hoří slunečnem vzduch,
nad námi modro a v zadu
všedního života zaniká vzruch,
před námi plný les chladu.
V praskotu tichém zrajících žit,
v kvetoucích jetelů vůni,
vážky let kol kde se plaše jen kmit,
kobylky kde se jen sluní – –
Žáby kde jenom tesknivě
z bažiny ozvou se časem,
lekníny kývají lenivě
polité slunečním jasem – –
Starou tou cestou kráčíme zas
slunečním úpalem zmdlení,
kolem brázd, odkuď teď křepelčin hlas
v naše se ozývá snění.
97
Klasy co vítr slabý se chvěl,
ve svazek tužší a tužší
chytá mě po zašlém životě žel,
chvěje mi rozchvělou duší.
Vidím ji hořet a vidím ji plát’,
žhavými paprsky sálat,
starou tu cestu, po níž kdys rád
dal jsem se plný snů, nálad.
Vidím ty prostory oteplené,
cítím i teplé ty deště
padati ku zemi rozžhavené,
je mi jak tenkrát zas ještě.
Ale hřměl jinam života proud,
který vše serval a schvátil.
K cíli že souzeno neproniknout,
ještě jdu, abych se vrátil...
98