MARNÝ KLAS.
Polní pěšinou jsem šel
v čas, kdy kvetl mák,
v modru nad mnou ještě pěl
roztoužený pták,
haslo slunce, chladl vzduch,
ale ještě bzukot much
kolkolem se chvěl.
A jak úsměv slunce has,
žabí skřehot jak
z luk se ke mně z dálky třás,
zabloudil můj zrak,
na mezi jenž skorem stál
sám a pole opodál
na vysoký klas.
Viděl jsem, že hrdě vzrost
na té mezi tam,
v trávách že je pouhý host,
že tu vzpučel sám,
zrno, jež sem zalétlo,
vzklíčilo a vykvetlo,
rostl druhů prost.
115
Jeho tady nezkosí
někdy v ranní čas
sekáč vyšlý za rosy
v žlutý jitřní jas,
teprv větru přívaly,
až jej vozy povalí,
jeho tělo roznosí.
Padne tam, kde hrdě stál,
hrdě rost a kvet!
Přes něj klidně půjde dál
v kolejích svých svět,
souzeno jak bylo mu,
zrní nedá nikomu,
sobě kvet a zrál!
116