ZRCADLO.
Já nevím, do „trojky“ kdo přinesl ho asi,
– a jestli nemocný, měl humor zoufalý, –
já zřel, jak putuje zrcadlo divné krasy,
a ruce hubené jak vlasy rovnaly.
A předtím navzájem druh litoval vždy druha
a tajně přemítal, ten tady dodělá,
jej věru vysílí zde jeho nemoc tuhá,
neb stejně chorobných juž řada umřela.
A každý přesvědčen byl, uzdravím se brzy,
těšil se nadějí: „Já barvu dosud mám!“
po ložích sousedních mu těkával zrak drzý,
jenž mluvil: chudáci! já lépe vypadám – –
Však dnes to zrcadlo, jež v „trojce“ právě bylo,bylo
(střep zpola rozbitý a přece vzácný jim)jim),
z nich mnohé zničilo a mnohé přesvědčilo
o očích zapadlých s tím leskem horečným.
28
Než řeči rozmarné, než humor několika,
než všecka důvěrnosťdůvěrnosť, kterou si mohou říc,
v jich malém přátelství, jež ze soucitu vzniká,
to staré zrcadlo je utvrdilo víc! –
29