VEČER.
U okna usedla a hleděla ven v šero,
tváře jí ovíval vzduch sluncem prohřátý,
je pusto na dvoře, jen velký černý Nero
si lehnul do písku pod stinné akáty.
A hlavu nazvédnouc – je těžko říci, sní-li, –
mlčky se dívala kams v neurčitou dál,
choť její podvečer vždy z města v tuto chvíli
z úřadu kočárem ve villu jezdíval.
A kdyby nepřišel, ó, co by za to dala! –
noc pouze jedinou by sama chtěla být,
bez něho, kterému svou lásku zaprodala,
co jiný nešťasten ji musil opustit!...
Ten snílek ubohý, kde plahočí se světem,
– ne, byl to blázínek, vždyť ideály měl, –
myslil, že posype mu život cestu květem
a život na cestu mu trní naházel – –
69
Vsak život bez lásky – toť také sudba děsná,
tak teď má čekati, až ve vlas padne sníh...
V tom kočár zahrčel! Muž! Vzbouzela se ze sna,
a Nero zaštěkal a ze země se zdvih’ –
70