SLUNEČNICE.
Již potratilo kvítí pestré šaty –
studená jeseň krajem letí;
jen slunečnice štíhlé okvět zlatý
pne se v povadlém révy snětí.
Stojí, – an kol ní všechno hyne,
leč jak je smutná! ó jak tichá! – –
Kdy širokým se listím větřík vine,
sirotek opuštěný vzdychá.
25
V líci tak jasné jindy stín se šeří,
kolem se zlaté vlasy chvějí...
Kdo neztratil, co draho, neuvěří,
jak vadne srdce beznadějí! –
„Mým idealem zlaté slunko bylo,
a jemu v oběť květu mého čas,–
můj hled, kam jen se dráhou naklonilonaklonilo,
velebil jeho kouzlaplný jas.
„KdoKdo zví, že věrna po celé jsem žití
své vidině, – ji v dálku sledujíc?
Dnes ještě zlaté světlo na mne svítí,
a mine plachý den – pak nikdy víc!
„JedinýJediný mrazný dech – a v mojí tváři
tu slza vonná stuhne v led;
neslétne včelka víc, by v teplé záři
z kalicha mého pila med.
„AžAž jaro zbudí sestry mého kmene,
zlíbá jim slunko zlaté vlásky, –
v té chvíli sladké žádná nevzpomene
zhynulé touhy, – mrtvé lásky...“