Komora, komora tichá, pustá, –
okénko úzké, mříže hustá,
klenutý strop a chladná stěna –
tu bydlí duše uvězněná.
Svítá. – Že svítá? Jako sen
se v okno táhne zásvit malý
co v lampy zář; a v šero jen
se čtyry pusté kouty halí. –
Ach jitřeno! Kdy jsem tě vítal
s lesnatých domoviny strání,
tvůj svit mě líbal; tiše splítal
věneček růží na mé skráni.
A níže v padol po travině
zář tvoje plyne; na křovině
květ otvírá, – i v háj se pouští,
probouzí ptáčka v šerém houští,
ozlatí laňce vonnou skrýš,
proletí hájem – výš a výš –
nad lesy v modré chví se páře,
až celý kraj tvá zlatá záře
v úsměv a volnou píseň budí,
žehnajíc nadějí každé hrudi! –
Zorničko mládí, hvězdo svatá,
mě zmizela’s! Má noha spjata
víc nevrátí se v ona místa,
kde panuje tvá záře čistá;
věren, jsem válčil za tvé heslo,
až raněno mi rámě kleslo –
jsem nevolníkem; obyt můj
je tato chladná, temná sluj...
Tu dlouho – dlouho – dlouho svitá,
a den se nikdy nerozvine.
Níž volně stín se mříže šine,
a samé temné kříže splítá,
a vrhá mi je na podlahu.
Má noha volně po nich kráčí,
ony se chvějí – dál se vláčí
a druhou stranou oknem ven –
za nimi zásvit bledý hyne.
Toť uvězněné duše den. –
Červánek mizí. Na klekání
zvon krajem dálným povyzvání,
ozvěna daleko – daleko vane,
než doletí k oknu – mlkne a stane;
až v nebesa její sáhá moc,
leč nikdy v těžkou vězně noc. –
Soumraku tichý! Tajemná chvíle,
kde opojena, duše kleká,
kde city planou v celé síle –
velebná chvíle, velebná chvíle –
proč duše má jen se tě leká?
Snad vědomím, že krásný čas,
kdy v žití zval tvůj sladký hlas,
tak marně, marně utratila?
Oj ne! Vždyť moje duše žila,
a cítila ten žití proud –
jáť miloval! – ach to můj soud.
Proto tu dlím. Byl jasný den, –
co dál – to soumrak – tichý sen.
A proto se má duše leká,
že za tím šerem noc již čeká –
co šíré moře, míry žádné,
kde naděj tone – touha chladne...
A tentýž zjev co slunko ve dne,
v komoru nosí luny zář,
jen že mi vlas i tvář v ní bledne.
Tak, čelo těžké v ruce jedné,
a v druhé některý svůj sen –
tu dlím, a cítím chladno jen,
vížící – těžké – jako ledné.
Však nebolí. To slasť by celá
sem na peruti stoupla s nebe,
kdyby se duše rozbolela.
Necitně pohrouží se v sebe,
v hlubokou tůni nedohledna,
a silou celou váží – váží
jen okov dumek z temna, ze dna.
A hlavu opře celou paží,
a táhne, táhne silou celou,
ba nad sílu i ještě víc,
a najde, když ten okov stane –
ach, dumku dávno odumřelou,
čásť věčnosti – a prázdné „nic“...
To noc je duše ukované. –