Nebe se tmí. A nad lesem z vysoka
letí sem vichřice divoká – divoká,
na draku s perutí obří.
Poníže v dolině v chaloupek zákrytu
chvějí se rodiny při blesků zásvitu:
Pomozte, duchové dobří! –
Dupoty – blíž a blíž – osud sem pospíchá;
v chaloupkách leknutí, nikdo ni nedýchá,
všechno se k útěku strojí;
ale kam utéci, kde bída neřádí, –
v zemi pán divoký, zmatené bezvládí,
ztracen, kdo neschopen k boji.
„Bohu to poručme! Na cestu, sousedé, –
věřme, Pán zástupů věrné že povede!“ – –
Ach noha bázlivá stojí! –
Každý se rozmýšlí, stokrát se ohlíží,
zdali se nepřítel ukrutný neblíží –
každý se o svůj krov bojí.
Dupoty z úvalu, – divoká družina
k vesnici uhání co dravá bystřina,
před sebou trhá a boří.
Pozdě již k útěku! – Pokřiky, úpění
přehluší rány a komoňů supění –
stavení na kraji hoří.
Hle, před ty divoké železné pohany
vystoupil stařeček vetchý a bezbranný
s nekrytou šedivou hlavou:
„Darujte života, vojíni, chudině,
nechtějte bezbranné ublížit nevině!“
prosí tu neplechu dravou.
„Nevina! – Aha, ty prokletý kacíři,
víme, co mysl vám se smrtí usmíří, –
vydejte poklady, skvosty,
vydejte zásoby pro koně, pro lidi,
panny ať vojákům sloužit se nestydí,
uctěte rytířské hosty!
Proklaté hlavy své k pokřtění vydejte,
zaplaťte pokutu, z hříchů se vyznejte,
rychle – než vyhasne lulka!
Za vzdorný pohled je bičová náprava,
slovíčko zaplatí hlavička krvavá –
hne-li se kdo – platí kulka! –
Nechcete? – Hej, hoši! muže již na koly!...
Aj, kletá ďáblice, jak s námi zápolí –
vemte jí dítě, vy braši!
Peklo! Má dýku – a probodla setníka –
míří teď na prsa vlastního červíka –
ej, to nás šílená straší!
K muži tam na kůlu cestu si otvírá,
bohatým vlasem jej před námi zastírá,
líbá mu na nohou ránu!
Dítě až k ztrhané tváři mu přikládá...
Jediná živá to celého ze stáda –
zastřelte prokletou vránu!“ –
Matko! Kdy k otci jsi robátko zdvihala,
mroucí hled – děcka pláč – okem svým stihala,
hynoucí dvakráte v obou, –
zdali v těch ukrutných bolestí hodině
slíbila’s vyprosit mučené rodině
mstitele budoucí dobou?...