J.F.,
mému pobratimu.
Dej ruku, bratře! Tys mi vytrval,
kdy mdlobou poklesal jsem v šíré poušti, –
ty vykouzlil’s mi nápoj z lůna skal
a potravu’s mi shledal v temné houšti.
Byl’s dítkem, bratrem, otcem láskou svojí,
kdy zatoužilo se mi po příbuzné duši,
ty slyšel jsi i vzdálen hlas můj v boji,
kdy nejbližší mi druzi byli ke mně hluši. –
Ó příteli! Jak za letního šera,šera
nad tichým červánkem se večernice vznáší,
tak zaplane i tobě žití za večera
ta zlatá hvězda věrné lásky naší!
A kdy se tobě zatmí luzné barvy země,
věř, nepopluješ temnem v Charonově lodi, –
ta hvězda ozáří ti černou řeku jemně,
co svědkyně tě k trůnu Soudce doprovodí.
61