Dozněly zpěvu sladké melodie,
potleskem hřmícím divadlo se plní;
té bouři ustoupila harmonie:
Thálie chrámem kolem lid se vlní,
nadšených posluchačů četné davy
své s loží kloní, s galerií hlavy
co temný, nad jevištěm dlící mrak,
z nějž vonný déšť ji obletuje kvítí;
ba mnohý plá i jasným ohněm zrak,
jenž více nežli nadšením se svítí.
A opět vzhůru letí opona
a lidé zas potleskem ani syti;
křik, lomoz nechce ustát dokona,
kdy v dík mu platí zrak i poklona –
Však ona co – co Vanda asi cítí?
Překrásný jarní večer již se skláněl
a nade širou, čarokrásnou zemí
jak nové žití větřík se proháněl
a vůni sel i dýchal zvuky těmi,
jež jako tajuplná mluva země,
jak šelestění lásky šepce jemně. –
Růžové tvoří slunka zásvit lemy
tam v západě, kde v modro přechází
tak bledě jasné, čisté, průsvitné,
jak předtucha kdy duší zasvitne,
že v říše lásky cos nás provází.
Jak byla krásná! Klenby azurové
by lepost před tím kouzlem ustoupila,
co ve výrazu jejích očí žije:
Z nich netušené tajemství se lije,
z nich sama duše vše své krásy sílá.
Rty v rozpuku jak růže purpurové,
jak červánky na nebi večerním:
Dvé družných vlnek, větřík když je líbá
za červánků na břehu jezerním.
Jak byla krásná! Tvář tak čarná, libá!
Ach, zdála se jen proto utvořena,
by lásku v srdcích lidských rozsévala,
by nad ubohým slze prolévala,
by tam klečela v nebi pokořena
v cherubů sboru, prosíc za hříšníky!
Však oko, oko, co se tomu rovná –
ta jemná oka zář jest nevýslovná!
Kdo zasmušil však, Vando, tvoje líce?
Jaký tvou něžnou duši tísní žal?
Čarovná dívko, proč nezáří více
tvůj zrak jak druhdy, diváky kdy jal,
k obdivu pohnul tolikeré zraky?
Rci, ké tvou duši zastínily mraky,
tak nevinnou, tak mladou, tak, ach, krásnou?
Proč čelo tvé, to mramorové, svěží
zastírá bol? Proč oponou tou řasnou,
kde pokladové vděků skryti leží,
proč zpod jemných těch víček slzy kanou?
Či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou,
tak smutnou, krásná dívko? Nač ty slze?
Leč ona stále hlavu kloní stinnou
a zraky, druhdy jasné, jak ve mlze
jsou – bledé hvězdy za šedého jitra,
a stále z ňader vzdechy vzchází, hynou
jak bublinky z bouřného moře nitra.
„Proč strašný ten jsem učinila slib?
Ach, pozdě bude v žití pykat chyb!
Však triumfy minulých právě dnů?
A genia – či utlumit smím vzlet?
A odříci se slávy, skvělých snů,
co z mnohých na mne usmívá se let?!
A vše je v lesku, slávě – všechny strávím –
a vše jen jednu stojí,*) jednu chvíli –
Však pokoření, hanba! Cti se zbavím!
Ó, hodinou jen jednou dojdu k cíli!
Či bohyni se nemám umění,
jejíž jsem kněžkou, obětovat celá?
I čest? Nač váhat v lichém domnění?
Mnohé již stejné vedlo mínění,
a kynula jim slávy dráhy skvělá,
pokrytá láskou, zlatem, vavříny –
A mně ty cesty navždy zavříny?
Jen**) pro čest – pozlátko lidského čela?“
A opět v bolné city zadumána! –
Tu v duše její hloubí vynořila
se ona strašná chvíle – ona hana,
kdy moc ji bohatcova pokořila –
kdy před tyranem tím se v bídě třásla,
kdy tvrdé jeho srdce s potěšením
cítilo rozkoš nade jejím chvěním
a mysl jejích na vnadách se pásla –
a panenská se hrdost v duši zrývá
a pevné v ní se budí předsevzetí
a síla zas dřív zmdlelou duší letí:
„Jen pomsta, pomsta pro bídníka zbývá,
jak uražená ženská ctnost ji mívá. –
A zlato, zlato – bože na výsosti!
Či násilí dopustíš bídníkovu,
by oddala se dívka do milosti
a duše ctnost podlehla kovu, kovu?“
Tu na východním nebi bledé plání
co budící se rána lesklá zoře
polilo svitem luny hvězdné moře,
a vzduchem jemné pozachvělo vání
a větřík, na Dunaji vlnky tvoře
zašeptal v písni, tiché jako hoře –
o zašlé mladosti tajemné lkání. –
A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky
jak jemná hudba v ucho dívčiny,
jak vábil by v ty temné tišiny,
kde konec hoře – na všechny již věky.
I sklonila zrak v řeky hladinu,
již lehký větřík v laškování čeřil,
kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil,
a návalem jak citů přemožena –
zapěla Vanda v noční tišinu
píseň, jež zvuky hudby provázena.
Kým byla řeč ta sladká postižena,
jež hudbou v duši city nejsvětější
v nás probouzí – zrazujíc nejskrytější
v ní přání ukrytá – a v slova nezhalená?
Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně
se noří duše – matných do propastí,
kde lidský duch, v té říši hrdě trůně,
jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti,
jest v onom citů božském rozkochání,
kde zmírá vše – utichá každé přání,
však duše sama, touhou téměř mroucí,
takřka zosobněna v hudbu onu
tu kráčí v propast k věčnému jak skonu –
Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí
jest nesena v ty přetajemné kraje,
kde upomínka dávná srdcem hraje,
kde září světlo věčně nehynoucí.
Tu opět v bouř, a hromu rachocení
co vichru šum kol duše poletuje
a v přetajemném – bolném osvícení
se v lidstva spásu s mukou obětuje
a pouta vše té lidské bídy drtí,
umírá pro svobodu sladkou smrtí
však – vítěz – v smrti – nad tyranem jásá.
A opět v luzné přejde melodie
co tichá, nevýslovná, lásky báje,
jež ohromnými křídly lidstvo kryje
budíc v srdcích člověčenstva ráje,
co zosobněná nesmrtelná krása. – *)
Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti,
jako kdy duše v strašných mukách zmírá
a kletba mroucí ústa křečí svírá. –
A teď – jak v pláč ztracenou nad mladostí
se mění zas, litujíc toho žití,
jež neúprosná navždy hubí moc.
Ach v květu mládí – bože! odtud jíti –
Pak temně zazní: s bohem, dobrou noc!
Však ještě jednou povznáší se výše
jak duše pevná, odhodlaná k činu,
jež mužně snáší muka za nevinu,
poslední ozvěna – a zmírá tiše. –
Podivně bylo dívce osamělé,
v tom srdci bol se s mírem teď již střídal.
Trvala dlouhém, trapném u zápase –
teď úmysl však pevný zrát v ní zdá se
a klid na bledém usedá si čele. –
Jak mnohý boj, jejž nikdo neuhlídal,
jen onen snad, jenž v srdce lidstva vidí,
již probojován v lidském svědomí!
Ohromné bojiště je srdce lidí
a málo kdo má o tom vědomí,
co mnohdy v malém tom se světě děje.
Jak mnohé vítězství tu dosaženo,
jež v historii není obsaženo –
slavnější těch, o kterých básník pěje,
kde tisíce životů poraženo! –
Noc postoupala rychle víc a víc,
však s Vandou podivná se stala změna;
tou hudbou byla jako posilněna
a pevně hledí budoucnosti vstříc.
Tu na dvéře se ozve klepání –
Nemohla pochybnosti ani mít –
Ta hodina – to Armin musel být –
a nepokojné všech žil tepání,
ač myslela, že připravena jest,
se ubohé tu dívky zmocnilo.
To klepání, ten o kliku již chřest –
tak odsouzenci ortele zní zvěst –
tak umíráčkem když mu zvonilo
k hodince poslední omračně v sluch,
neb do poslední doufal ještě chvíle.
Nadějí spásy klamnou jeho duch
se kojil – k smrti potupné již píle.
Tu v duši dívky vytanulo heslo,
jež posilujíc prsa hrdost vzneslo:
„Bol za zlato – bol věčný měj on za ně!“
A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně.
A byl to on, kol jeho rtů pohrával
odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký,
důvěrně dívce dobrý večer dával
a poklonil se jako dvořan hladký.
A dívka jemu pokynula němě,
by usednul;*) – i sed’ a pravil jemně:
„Vy víte, krásné, přespanilé dítě –“
„„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně.
„Proč právě nyní přicházím – vy víte,“
započal opět – k cíli míře zjevně –
„„Jste arcinepřítel jak lidí,
jenž neúprosný, povždy neodbytný,
jak na minutu smlouvy konec vidí,
již duši bére v jícen nenasytný.““
Tak s úsměvem mu trpkým pravila.
„Ach v tom jsem povždy vyhledával čest,
to každého poctivce zákon jest.
A šlechtic – měšťan – v slibu nebuď lest.
A velmi byste jistě chybila,
překrásná Vando, kdybyste snad hněvem
mou péči, starost chtěla odměnit,
již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem
jsa jat. Minulost nelze proměnit
a jistě toho ani nežádáte:
Čím byla byste bez mne bývala,
zda vše, co máte, ode mne nemáte?
Budoucnost pro vás bídu skrývala,
by já se vás byl záhy neujal;
mne trpký pojal v hloubi duše žal,
kdy shlédl vás jsem, ana ku lepšímu
jsouc určena, jste opuštěna byla.
Genia zář se vašem v duchu kryla,
zda bez mne světu by se objevila?
Nuž poctivě slib daný splnivšímu
i vy svůj splňte závazek.“ – Tak děl. –
Však strašný pocit nitrem dívky chvěl.
Co plátno bohatství, co sláva, krása,
kdy čest je v sázce? – Draze vykoupena! –
Ach před sebou – vždy bude zahanbena
a nikde – nikde nesvítá jí spása. –
Tu zarmoucenou hloubí duše její
myšlenka spásy přec se pozachvěla.
I povstala – bolem se prsa chvějí
a sněhobílé roucho, co se bělá
od šíje, nad sníh ještě bělejší,
po postavě té bledé v řasách spělo. –
Nebyla nikdy – nikdy krásnější. –
Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo,
dar z posledních triumfů spanilý,
a kolem kadeře se vlnily
tak volně, vnadně, jak by krásné lemy
krásnější ještě obraz vroubily.
Leč nad krásami vynikaly těmi
ty její oči; – kouzla krásné duše
se pojila výrazu v nevýslovném
jak věčného ve žití sladké tuše
k pohledu vznešenosti boharovné.
A oči ty – jindy tak volné, hrdé,
teď v němé – tiché prosbě na něm tkvějí,
jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé.
A nevinnost, jež měla by mít hrozbu,
jen ji pro toho – tak kdo vysmál se jí:
ta povržena – tichou má jen prosbu –
a v prosbě té – již naděj’ poslední.
I stála před ním jak ten cherub s výše
a její hlas zněl slavně,*) měkce – tiše:
„Vy pán jste mocný, každé vaše přání,
každinkou žádost vaše zlato skojí,
o jedné nemáte však slasti zdání:
tom citu, jenž vám blahem hruď napojí,
čin šlechetný kdy v sebezapírání
pro blaho duše jiné vykonáte.
Ó, probuďte v svých prsou taký cit,
on víc vám podá slastí tisíckráte
než rozkoše pozemské rychlý kmit,
dobuďte blaha sobě takového:
Ó, dejte slova zpět mi vám daného
a v modlitbách chci vzpomínati vděčně
a povždy vás – co – dobrodince, svého,
vám žehnati chci za to věčně, věčně –
Ó, dobuďte si takového blaha!“
„„Výborně předneseno, moje drahá,
vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou.
Však – ostýchavost pryč – jen buďte smělou
a všechny soupeře své překonáte,
jak výborně vy přednášeti znáte.““
„Ach, žádné tedy, žádné slitování!“
dí ona, slední tratíc naději. –
„„O prosím, nechtě toho šaškování,
já podle vás si sednu raději.““
I skojila se dívka rozechvělá –
a klidu zas stísněný nabyl duch:
„Jen popřejte mi chvíli –“ klidně děla –
„bych čerstvý nadýchati mohla vzduch.“ –
„„To dobře tak, že jste si rozmyslila –
vy vždy jste překrásná a moudrá byla.““
A nyní stála dívka na balkonu
a vlnky dole tiše šepotaly,
tak tiše, sladce, jak by duší hrály
A v modré výši luna v nebesklonu
nad vlnkami se tiše vznášela,
jak ku polibku by se skláněla –
vždy níž a níž se nade nimi kloníc,
a nad hrobem jak blaha slzy roníc.
I Vandu svitem stříbra polévala,
jež v jarní noci čarné vnady zřela.
A z jejího, tak překrásného čela,
kol něhož bledá zář se rozlévala,
a z nevýslovné krásy toho oka,
v němž jako odlesk teď se luna chvěla
jak v jezeru stopena – ze hluboka –
před nímž ostatní krása její bledla –
z té celé postavy mluvilo božství. –
Však jaká myšlenek ohromná množství
rej divoký v té dívčí mysli vedla?!
Ubohá dívko, co jsi přetrpěla?
Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo?
Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla
a žití – žití žádalo si tělo! –
Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla
a pokušení opět zaletělo.
Tu slyš – to hudba sladká zdůli zněla. –
O ne – to bylo vlnek šepotání.
Tak sladce zní těch božských zvuků vání,
jak vábně kyne hloubný řeky klín
a v něm dlí spása – za ní smrti stín.
A opět jako bolné zasténání
zaznívá hudba temná duší děvy,
vždy víc a víc se blíží rajské zjevy
a níž a níž – se dívka nížej sklání. –
Již v ony vykouzlené stoupá říše,
kde nehynoucí, čisté slasti kynou,
kde vyvolené duše blíž se vinou.
Zasténal proud – a zase plyne tiše. –
A marně Armin, marně uvnitř čeká –
na balkon vkročil – dole plyne řeka
jak jindy klidně, jako tichý sen.
Však její šum zní jako pláč a sten
co lkání pro zesnulou nevinu,
jež záhy v lůně jejím našla hrob;
ach – mladá tak – a krásná, milá, svěží. –
Již tiše spí – nade ní vody běží –
a nikdy lásky neuvítá dob. –
Však čistou skvoucí duši děvinu,
či ji též navždy smrti halí moc? –
To dít-li můžeš – srdce není v tobě. –
Leč vlnky tiše šepotají sobě –
ó ne – ó ne – o dívko, dobrou noc! –