Pout byla skeptická a frivolní
s banálními odrhovačkami.
Procházela mezi krámy
v svátečních šatech mládež okolní.
Šprýmovala a hovořila.
Daleko bylo od rána.
Srdce už byla rozdána.
Jen z marcipánu srdce zbyla.
Točil se poblíž kolotoč,
vtíravá muzika z hospody zněla.
Zašel jsem do kostela.
Nevím proč.
Prázdnotou zely lavice
a zvuky z venčí vešly se mnou.
Vnikala dveřmi v prostoru temnou
píšťal a hlasů směsice.
Směs chaotická z venčí zpívala
života malý smutek, malou radost,
požitku žádost.
Jediná žena v chrámu zbývala.
Až k chladné dlažbě nachýlena
v modravých šatech bez gracie.
Z těch žen, jež život nehladí, jen bije.
Smutná žena.
A oko prodlí
u ženy nemladé, bez gracie,
s časně prošedivělými vlasy.
Za koho, za co se modlí,
za koho, za co modlí se asi?
Za toho, který odešel v dálku,
manžel či syn?
Ten bledý stín,
by byla milostná, prosí válku?
Za celý život v bídě-li,
za dny v bouři?
Za noci, kdy se oči nezamhouří,
že, smutné, příliš viděly?
Je cesta vratká,
po které noha kráčela?
A trpí nyní příliš matka,
kde žena příliš trpěla?
Měl by tu někdo být
a nikdo tu není?
Odchod je věcí každodenní,
leč tíže je se navrátit!
Já nevím, co v té ženě sténá,
jejího smutku neznám jména.
Vidím jen, že je zhroucená.
Vidím jen, jak je k dlažbě nachýlena.
Je-li tu léku, léku dej,
nemilosrdný osude.
Je-li tu úděs, utiš jej,
je-li tu žal, ať nebude!
Osude, vzal’s té ženě dost,
vzal’s mládí, půvab, úsměvy.
Jestliže chmurna budoucnost,
ať se jí aspoň nezjeví!
Ten žal, ta bolest beze slov
chrám naplňuje setmělý.
Ta žena je jak vetchý krov,
jenž padne, vítr bude-li!