Úsměvem, mladičká, svěží,
s městečkem tichým se rozloučila,
všecko, co draho doma jí bylo,
starosti rodičů poručila.
Loučením rozechvělá
v smutný den podzimní
do Prahy odjížděla.
Nerovným dlážděním hrčela kola,
smutné ji zraky provázely.
Poslední pozdravy – v ulici kroky
koní tam ještě nedozněly.
Ještě se šáteček míhá,
šáteček bílý,
silnicí prach už se zdvihá.
Podzimním krajem roztesknělým
bez žalu, bolesti, odjížděla.
Všechen ten smutek a lásku všecku
městečka tichého neviděla,
dychtíc po životě novém,
životě velkého města,
doma jak snívala o něm.
Bez světla, radosti, podzimní den,
po nebi smutném mraky se honí.
Odjela. Smutný den podzimní –
zdá se, že všecko teskní tu po ní.
Po jejích pohledech čtveračivých,
po ní tak koketní,
úsměvech dovádivých.
Smutno na náměstí, smutno je v parku,
v podvečer studentům kde mátla hlavy.
Všechno to kouzlo tichého města
jakoby uprchlo kams’ do dálavy.
V smutnou tu hodinu ranní
kouzlo to a radost všecka
jako by odešla za ní.
Na cestách v parku, ve spadlém listí,
v aleji šelestí podzimní deště –
Vzpomínat zachce se v podvečer tady,
vzpomenout tolikrát ještě:
šla tudy, veselá, štíhlá,
tázavé zraky
zvědavě, s úměvem zdvihla.
Mladičkou, veselou, velkého města
šumné ji vlny pohltí cele.
Městečka tichého pozdravy její
ještě snad vzpomenou vřelé!
A v ruchu hlučných promenad
domova ještě
s večerem vzpomene snad.
Šumné ji vlny pohltí cele –
blednou už vzpomínky, blednou a mizí,
městečka jejího radosti, strasti,
a touha jeho, už budou jí cizí.
Vrátí se jemu –? Onoho rána
smutného odjela,
všemi milována.
A tady ubíhat den za dnem bude
všecky tak zšeřené, všecky tak nudné,
v hovorech všedních a starostech denních,
stejné tak, a srdce chudne.
Den za dnem, studený, chudý –
Odjela. Váhavé
provází kroky, stesk, všudy.
Slečinka z Prahy! Zas domů se vrátí.
Zvědavé zraky ji uvítají.
– V očích stesk, mysl zpět touží...
Zvědavé zraky vyčítají.
Vrátí se zase. Vzpomínky zbudou.
V městečku tichém
zmírati bude steskem a nudou.
A život tady nesplní nikdy
mladého srdce touhy a přání.
Den za dnem zase, jako dřív, půjde
bez vzruchu, tiše a bez ustání.
Jako by sama, stranou tu stála,
a vlna života
kypící v dáli tam ubíhala.
Ale dne jednoho, a den ten přijde,
náhlý stesk, smutek těžký ji schvátí,
dívčí sny nesmělé, dívčí sny čisté,
nikdy, že nikdy se nenavrátí.
Vzpomene onoho smutného rána,
kterého odjela,
všemi milována...