Melancholické zvuky piana
se nesly zvolna, smutně, mučivě
ulicí prázdnou, jako vymřelou
v ospalé ticho letní neděle.
Ulice mrtvá s řadou banálních
a zabednělých domů, které jsou
vyhřáty žárem, zívá prázdnotou.
V té tíži dusivé, jež vládne kol,
dnes Praha zdá se městem zakletým
jak v době moru – ani člověka
nevidět nikde, který přešel by
tou výhní dláždění, kam opírá
se žhavé slunce. Zdá se ti, sám čas
že tuto usnul i sám světa běh
že zastavil se líně na chvíli,
v tom kolotání dlouhém, odvěkém
umdlelý maně. Všude záclony
jsou spuštěny, kam oko dohlédne
tou dlouhou řadou smutných kasáren
moderních domů. Okno jediné
kdes otevřeno v třetím poschodí
a na piano kdosi neznámý
tam hraje, snad už nudou zoufalý,
a jeho píseň smutně zaléhá
v ztrnulé, dusné, prázdné, vyprahlé
a smutné ticho naší ulice.
A nevím proč, já zvyklý samotě
snad nikdy ještě opuštěnost svou
a takovou v svém srdci prázdnotu
jsem nepocítil v celém životě,
jak v této chvíli letní neděle,
kde v celém domě jsem byl sám a sám,
v mou samotu když zvolna kapaly,
jak odsouzencům druhdy na hlavu
krůpěje vody, zvuky písně té
ospalým tichem. Teskná nálada,
taková, kdy se stýská najednou,
až k smrti náhle stýská po něčem,
co nedovedeš ani vyslovit
a co snad nemá jména, v duši mou
se vkradla tiše, aby vzbudila
tam všecky ony trudné vzpomínky
a všecko to, co nejvíc v životě
kdy bolelo... Vše, co kdy mučilo
a bodalo mi duši kolikrát
až do krve, to všechno poznovu
dnes budí v srdci lítost palčivou
pro všecko to, co někdy bývalo,
co mohlo být a není, není dnes...
A to, co jest, je chvíle mučivá,
kdy bolí všechno, bolí vzpomenout
na minulé a bolí pomýšlet
na cíl i účel všeho života,
jenž bez užitku v prázdno zajde kdys,
až naplní se dnové člověka –
jen dnové však, ne to, co vyplnit
kdys mohlo září dnů těch prázdnotu...
A zdá se mi, že v smutku nečinném,
tak jak to teskné dnešní odpůldne,
bez užitku a cíle uplynul
můj život celý – – Za dnů mladosti
se zdálo mi, že lze se v zápas dát
za nesmrtelnost, která do věků
tvé vryje jméno... A já věřil jsem,
že marným nebude ten mnohý trud
i těžký boj a trpké strádání,
jež rád jsem podstoupil a mlčky nes',
i když se někdy dral mi na ústa
vzkřik zoufalý a oči slzami
se zalily – – A zatím naučil
tě tvrdý život stále míň a míň
ve vyplnění věřit oněch snů
a přání všech, jež druhdy zlatily
ti trudný zápas aspoň nadějí
a vírou v budoucnost. Z těch mladých snů
co zbylo ti? A vidíš na jiných,
kdo umřeli – a jistě oni též
věřili kdysi v nesmrtelnost svou –
jak málo stačí dnů a památka
jich zvolna mizí, do tmy zaniká...
Hle, nesmrtelnost... řekneš si a mráz
ti táhne duší, jakýs hořký stud
a beznaděj... A na dno duše až
tě zazebe ta trpká vzpomínka,
že jako jejich, možná dřív a spíš
i tvoje jméno jako prázdný zvuk
zanikne jednou, do tmy zapadne,
jak bez ozvěny kdesi ve skalách
zvuk výkřiku, jenž nikým neslyšen
se ztratil v tmách... A jednou budeš spát
a nad tvým hrobem věky půjdou dál
a na tebe v tom časů přeletu,
jak roky jdou, snad nikdo po letech
si nevzpomene ani... Jako já
snad za rok více nevzpomenu si
na tuto chvíli, kdy jsem v bolestech
psal tyto smutné verše mezi tím,
co v samotu mou tiše, mučivě
se snášely a v duši bodaly
v tom smutném prázdnu letní neděle
melancholické zvuky piana...