Město se bezútěšnějším zdává,
mnoho dní pršet když neustává,
v ulicích večerních katakomb chlad.
Světelné ostrovy krámů,
marně chtí zveselit chodníky,
oblohy zčernalou jámu.
Postavy smutné a zvětralé
sunou se tiché, zčernalé
pod mizícími deštníky,
tma jich nestačí pohlcovat.
Zrovna dnes jsou ti bližší a dražší
nejubožejší stíny, že straší.
Tuláka žebrat uvidíš,
řemeslně se představí, zkrotlý váš pes.
Nastavuje svůj klobouk, a ty hned víš:
básník prý je a tvůj kolega,
náhodou bez místa, právě dnes.
Nějaká v černých šatech žena
přechází, příliš umučena;
mladá matka vždy dojímá,
z výkladu rakví když vybírá
příliš smutnýma očima,
s duší, která umírá,
tu nejkrásnější rakvičku
pro andělíčka svého
nejdražší hlavičku.
Také nějakou stárnoucí holku
zapomenutou, odstrčenou,
hranatých, upracovaných kostí
civět zříš do oken tančírny
na lidi tančící, na lidi kolem stolků,
kterak každého muže s ženou
stopuje s žárlivou pozorností.
Ježatou, stařeckou figuru ošumělou
s vybíleným, nakrouceným knírem,
chňapat zříš nozdrami v průjezdu krčmy
vůni tučnou, v teplo rozechvělou,
na rohu u kotýlku, kde párkář bdící
své zboží loví na vidlici
pro muže obskurní, úřední, pro muže péra,
pro mnohého proletářského grandseigneura.
Smutné jsou brány a domy,
věže a střechy šediví
deštěm nekonečným.
Smutné jsou plačící stromy.
Kandelábrů řad v mlhách tesklivý,
zakletý po délce do řeky,
jako svíce, planoucí z hrobů
na hřbitově tichem věčným.