PODZIM.

Karel Babánek

PODZIM.
Úsměvem, mladičká, svěží, s městečkem tichým se rozloučila, všecko, co draho doma jí bylo, starosti rodičů poručila. Loučením rozechvělá v smutný den podzimní do Prahy odjížděla. Nerovným dlážděním hrčela kolakola, smutné ji zraky provázely. Poslední pozdravy – v ulici kroky koní tam ještě nedozněly. Ještě se šáteček míhá, šáteček bílý, silnicí prach už se zdvihá. Podzimním krajem roztesknělým bez žalu, bolesti, odjížděla. Všechen ten smutek a lásku všecku městečka tichého neviděla, dychtíc po životě novém, životě velkého města, doma jak snívala o něm. * Bez světla, radosti, podzimní den, po nebi smutném mraky se honí. Odjela. Smutný den podzimní – zdá se, že všecko teskní tu po ní. Po jejích pohledech čtveračivých, po ní tak koketní, úsměvech dovádivých. Smutno na náměstí, smutno je v parku, v podvečer studentům kde mátla hlavy. 26 Všechno to kouzlo tichého města jakoby uprchlo kams’ do dálavy. V smutnou tu hodinu ranní kouzlo to a radost všecka jako by odešla za ní. Na cestách v parku, ve spadlém listí, v aleji šelestí podzimní deště – Vzpomínat zachce se v podvečer tady, vzpomenout tolikrát ještě: šla tudy, veselá, štíhlá, tázavé zraky zvědavě, s úměvem zdvihla. * Mladičkou, veselou, velkého města šumné ji vlny pohltí cele. Městečka tichého pozdravy její ještě snad vzpomenou vřelé! A v ruchu hlučných promenad domova ještě s večerem vzpomene snad. Šumné ji vlny pohltí cele – blednou už vzpomínky, blednou a mizí, městečka jejího radosti, strasti, a touha jeho, už budou jí cizí. Vrátí se jemu –? Onoho rána smutného odjela, všemi milována. A tady ubíhat den za dnem bude všecky tak zšeřené, všecky tak nudné, v hovorech všedních a starostech denních, stejné tak, a srdce chudne. 27 Den za dnem, studený, chudý – Odjela. Váhavé provází kroky, stesk, všudy. Slečinka z Prahy! Zas domů se vrátí. Zvědavé zraky ji uvítají. – V očích stesk, mysl zpět touží... Zvědavé zraky vyčítají. Vrátí se zase. Vzpomínky zbudou. V městečku tichém zmírati bude steskem a nudou. A život tady nesplní nikdy mladého srdce touhy a přání. Den za dnem zase, jako dřív, půjde bez vzruchu, tiše a bez ustání. Jako by sama, stranou tu stála, a vlna života kypící v dáli tam ubíhala. Ale dne jednoho, a den ten přijde, náhlý stesk, smutek těžký ji schvátí, dívčí sny nesmělé, dívčí sny čisté, nikdy, že nikdy se nenavrátí. Vzpomene onoho smutného rána, kterého odjela, všemi milována...

Kniha Zaváté cesty (1908)
Autor Karel Babánek