Nebyla v slovech mojich lahoda.
Nic z toho, co se čeká od řečníka.
Já nebyl mluvčím svého národa,
byl mluvčím jsem jen lidí několika.
Lid škarohlídů nerad vzpomíná,
tvář je mu trapná Kasander a Sibyl.
Že pravdu měl jsem, trofej jediná.
Jak chcete, abych s pravdou svou se líbil?
A tak to chodilo rok po roku.
Lid měl jsem rád, sám nejsa milý lidu.
Ne k obdivu, spíš hotov k útoku,
duch klidný nebyl jsem a nepřál jiným klidu.
Ne klidný tok, jen vždycky vír a vír.
A tyto víry někdy život stojí.
Kde tribunové měli slovo „Mír“,
já opakoval rozkolnicky: „K boji!“
A takových nás bylo několik.
Týmž neklidem je duše rozdrásána.
My přátelé nebyli bukolik.
Co slovo, rána. Co verš, také rána.
Kde resignace k všemu hotová
mdle říkávala: včerejšek svůj zapru!
my byli strašák vrabců domova,
my byli štiky v oblasti té kaprů.
Ta úloha nám dlouho zůstala.
Boj nebyl hladký, časem šlo to z tuha.
Když řinčela zbraň, vřava vzrůstala,
co na tom, druh že časem ranil druha?
My klnuli, kde jiný neklne,
co jiným svato, bylo pro nás plano.
Lid řekl ano, kde jsme řekli: Ne.
Lid řekl ne, kde říkali jsme ano.
My doufali, kde jiný nedoufá.
My věřili, kdy skepse jiné jímá.
Cíl, který nikdo snít si netroufá,
my měli jasně před očima svýma...
– Leč, dneska, dnes, kdy hoří vlastní krov,
kdo vzpomene si uplynulých věcí?
Kdo při požáru, v ohni katastrof
chce pokoušet se sobě oběd péci?
Když řádí smrt a zeje tolik ran,
kdo samolibý bude tak a pustý,
by bojů vzpomněl včerejších a stran?
Kdo mluví přes to?
Muž to zlatoústý.
„Co říkal já, to skutkem stalo se
v dnech všesvětových katastrof a zhouby.
Po válce každý radikalismus
tón zamrzlý je z Prášilovy trouby.
Co říkal já, to každý jasně zří,
to v prsou svých co přesvědčení nosí.
Radikalismus u nás toto byl:
Fantasmagorie, horšího snad cosi.
Na bludiček těch ukázal já svod,
to býlí ocel potíral mé kosy.
Já poznal jsem ten šarlatánů rod.
Fantasmagorie, horšího snad cosi.
Já falešnou jsem strhal svatozář,
vše, hazardní hru co tu zahrálo si.
V den historický vrhnu vám to v tvář:
Fantasmagorie, horšího snad cosi.
Snad sem tam zápal větší byl však přec.
Ne bludných smrt, jen pokání bůh žádá.
Blud odvolej. Toť jednoduchá věc.
Buď jedno stádo. A já pastýř stáda.
Na nebi našem rozplyne se mrak.
Co hlásal já, v tom obroda a síla.
Té velké doby neklamný je znak:
radikalismus u nás odsoudila.
Při zkoušce ohněm ukázalo se,
že nebylo v něm zrní, pouze pleva.
Meč radikálů nebyl nikdy víc
než lesklým plechem každé šavle z dřeva.“
Kdo tvořil, nese stvořeného tíž,
kdo tvořil, za svou odpovídá stvůru.
Devisa naše byla: srdce výš!
Devisa vaše byla: ruce vzhůru!
Vy šťastný, jemuž dnešek vyhoví,
na koho že to útočíte prudce?
Kdo za zbabělá srdce odpoví?
Kdo odpovídá za zdvižené ruce?
Kdo chabost lidu kázal po leta,
jak může náhle žádat vzmach a sílu?
Vy, poselství tísnivých štafeta,
proč nehlásíte ku svému se dílu?
Kdo kázal obětovat Kanaan,
kdo ochoten byl Jidášův dát pocel?
Kdo učinil, že hlas náš neslyšán,
kdo vyrval z našich rukou ostrou ocel?
Teď v chvíli zmatku zmatek šíříte.
Slovíček mnoho, nikdy slovo přímé.
Nepřimísíme my se do hry té.
Nemilujem’. Nenávidíme.
A míjí dny. A tvoří osud náš.
Hledíme v dálku: kdo nám drahý, zdráv-li?
Co víc být můžem’, nežli věrná stráž,
my ubožáci s dřevěnou svou šavlí?
My nasloucháme hlasům, ozvěnám.
Zisk bude to, či hrozí spíše ztráta?
Tu náhle cosi ve tvář padne nám.
Náš druh nám vrhl ve tvář trochu bláta...
V dnech osudných, kdy prostý člověk vzrost’
a mnohý obr povážlivě chroměl:
jak chcete jíti v lepší budoucnost,
vy, z minula jenž pranic nezapomněl?
To všecko přišlo, čemu jste se smál,
selhalo všecko, za co vy jste ručil.
Jak chcete jíti v nový ideál,
vy, z minula jenž nic se nenaučil?