Zdráva buď, sestro! kam včasně tak zrána?
Ještě sy dříme y straka y vrána.
Budiž mi pozdraven! – Lezu tu v háj;
Květen jej v květnicy změnil a v ráj.
Poď jen sem, Melino, cosy ti povím.
Nepůjdu! – Sklamat, jak onehdy? – to vím.
Blahová! Nech to a poď! M. Kde pak květ
Vezmu? D. Je zahrada má toho svět.
Sama ach k tobě zde? kdyby kdo hleděl.
Matka snad? – což, byť y otec to věděl.
Jense ty kasej a přes plot se vhoď!
Tu jsem! Cos chtěl? mluv, a k květům mě voď.
Sedněm sy tuto hle pod vrby trochu!
Pod vrby! – rosa je, medový hochu.
Kvítky chceš? Darmo nic. Dostaneš vše,
Pozdrav však zpěvem prv jaro mi zde.
Schytralče! – pravda syc jitro je krásné.
Tobě pak hrdlo, jak víme, je hlásné.
Chcešli se připojit, otevru rty.
Proměnně? – budiž! jen začni již ty!
Zyma již klesá!
Leskne se máj!
Tvorstvo vše plesá.
Z země je ráj.
Flořiny dítky,
Milostné kvítky
Snesly se v háj.
Větry již pouští
Balšamu dech:
Zřídlo pak houští
Skropuje mech.
Krása se chvěje,
Radost se směje
Ode stran všech.
Ó vítej, ó vítej, ó rozmilý máji!
Ó proudy, ó růže, ó palmy tam v háji!
Vy všickni jej slavte, on zajisté sám
Vás vzkřísyl, a život y slíčnost dal vám.
Vlaštovku vlasti
Vracuje cyt.
Strnad sy v chrasti
Zvoluje byt.
Všecko jde k svému. –
Srdcy ach mému
Těžce se krýt.
Všecko se pojí,
Co se jen zná.
Drozda drozd kojí:
S květem květ hrá.
Holeček holku
Zůve sy k spolku:
Jáť – tebe – má!
Ach, milý, mně cosy jme srdce a klíží. –
Co! jistě se kdosy tam od zadu blíží.
Tak teskno mi ňádra ach sevřelo cos,
Jak kdyby mi truchlý měl nastati los.
Y kčemu je, dítě, ta bázeň? aj chřestí
Jen s jekotem voda, ta zvěstuje štěstí,
A větry jen vanou, ti líbají květ,
A s námi se baví: my zpívejme hned:
Příroda holá
Zakvetla zas.
K blahosti volá
Života hlas.
Zrostliny čijí,
Blaženost pijí
Z plnosti kras.
Nás však cos souží.
Ňádra ach žhnou –
Srdce jen touží –
Prsy již mrou.
Plamenem zhusta
Žížnivá usta
Bez vlahy schnou.
Lilium pije,
Chřadneli kdy,
Rosu, a lije
Zápachy vždy.
Nuže my blažme
Prsy a vlažme
Vyprahlé rty!
Zhasme jej, zhasme
Oheň ten zlý!
Zhasme jej, zhasme,
Neboť jest zlý!
Mozky y kosti,
Kudy se vhostí,
Spáliti ví.
Ach láska, ta budí a koření štěstí!
Již vře a již číše nám rozkoše chřestí.
Ach život – ó duše, jenž miluješ, svol
V to cýtění sladké a v libý ten bol!
Tak ti dva Květen hle vítali pěkně.
Dál co se dálo, kdo miloval, řekne.
Slunce v tom vzejde: tu Melina vskok
Bez květin k domovu napiala krok.