Mám mnohé chvíle plné trudu,
kde s tíží jen se bolu zbudu,
kde zoufanlivě k předu vzhlednu,
a nad osudem vlastním zblednu,
nad zbořeništěm ducha svého –
a smích, jenž city srdce mého
v talár bláznovský často halí –
ten také někdy oko moje zkalí.
Mnoho času promrhal jsem,
mnoho času zašlo marně,
bylo by snad mezi tím již
vzešlo mnohé dílo zdárné!
Co mi pomůže teď lítost? –
Opět nová ztráta času –
nezpíval jsem nikdy tenór,
přidržím se opět basu.
Ulekl jsem se těch citů,
jenž se srdcem mým plazí,
a moji zdravou povahu
zbytečně jenom kazí.
Dal jsem jim dávno výhost již,
bůh ví, kde asi bloudí!
Jen ať se mi zas nevrátí,
a v srdce zpět nevloudí!
Krásný život! – v těle pláče
srdce rozervané,
bídně zhynu – jestli brzy
jaro nenastane,
jestli brzy nepřilétne
slavíků sbor četný,
aby znovu zbujel touhou
duch můj rychloletný.
Krásný život! – volnost! volnost!
jediné mé přání –
místo odpovědi slyším
dumné srdce lkání:
„Opuštěn jsi, odsouzen jsi,
všichni Tobě klnou!“
Jaro! zpívejte slavíci
píseň touhyplnou.
Divoká vášeň burácí
v mé rozjařené hrudi,
a jeden pocit po druhém
se ze sna svého budí.
Obrazy z časů minulých,
tužby již pochované
zas rozohnily srdce mé –
a dávný žár v něm plane.
Sotva že v teskném srdci mém
jedna bolest zahyne,
již nový boj a nový žal
květ svůj v něm porozvine.
Bez pokoje a bez míru
vrhám se v žití proudy,
a s smíchem, s pýchou pohlížím
na moudré lidské soudy.
Mně protiví se přítomnost,
ta vnitřní bída kolem –
Teď chodím světem sám a sám
s svou láskou a s svým bolem.