NA NOCLEHU
Ode města po silnici
přišel voják na vesnici.
Venku mráz byl, mnoho sněhu,
zůstal tedy na noclehu.
Za dědinou statek malý,
rádi ho tam uhlídali.
Takéť jim syn roste v reka,
kdo ví, co ho v světě čeká?
Kdož ví, kdo mu neučiní
také jednou dobrodiní? – –
Voják za to, kde co věděl,
všecinko jim vypověděl:
Kde a jak se statně bránil,
jak jej anděl páně chránil,
11
při kterém kdy horkém pádu
odzvonili kamarádu,
jak měl skolit nepřítele,
nemoh’ však pro srdce v těle.
Doložil pak vznesa zraky:
„Vždyť má voják srdce taky!“
Všickni, co ho poslouchali,
s očí slze utírali.
A ta dcerka hospodáře
ve zástěrku kryla tváře.
Srdéčko šlo: tluky, – tlaky, –
vždyť má voják srdce taky. – –
Z rána jde zas za svým cílem,
voják smuten v sněhu bílém.
12
Neboť za ním v statku malém
jedno srdce tluče žalem;
neboť ví, tak dobrých lidí
nikde v světě neuvidí.
(1868)
13