NA NOCLEHU

NA NOCLEHU
Ode města po silnici přišel voják na vesnici. Venku mráz byl, mnoho sněhu, zůstal tedy na noclehu. Za dědinou statek malý, rádi ho tam uhlídali. Takéť jim syn roste v reka, kdo ví, co ho v světě čeká? Kdož ví, kdo mu neučiní také jednou dobrodiní? – – Voják za to, kde co věděl, všecinko jim vypověděl: Kde a jak se statně bránil, jak jej anděl páně chránil, 11 při kterém kdy horkém pádu odzvonili kamarádu, jak měl skolit nepřítele, nemoh’ však pro srdce v těle. Doložil pak vznesa zraky: „Vždyť má voják srdce taky!“ Všickni, co ho poslouchali, s očí slze utírali. A ta dcerka hospodáře ve zástěrku kryla tváře. Srdéčko šlo: tluky, – tlaky, – vždyť má voják srdce taky. – – Z rána jde zas za svým cílem, voják smuten v sněhu bílém. 12 Neboť za ním v statku malém jedno srdce tluče žalem; neboť ví, tak dobrých lidí nikde v světě neuvidí. (1868)
13