NÁŠ OSUD

František Šimeček

NÁŠ OSUD
I
Hleď, jak ten stromek v jeseni Hleď, jak ten stromek v jeseni
tak smutně zírá kolem kol, když vichr roznes’ lupení a v nitru hlodá chladný bol. To osud můj, má předrahá, a povolání mého tíž, že mdloba síly přemahá – že každým dnem jsem hrobu blíž. Až první květy jarních dob probudí slunce v toužení, tu zaklepe též na můj hrob – však žádné, žádné vzbuzení. 82 II
Ten život tvůj jsem upoutal, Ten život tvůj jsem upoutal,
má drahá, k svému osudu –. Co potká tě as na světě, až já tu více nebudu? Zda přec kdy vlídný paprslek ti zlíbá líčko v zachvění, či vrásky vryje bída v ně s tou bledou stopou soužení? Pak přijdi, pojď zas ke mně jen, slož všecko na mou mohylu a hlavu polož k srdci mi; snad najdeš na něm posilu. A budem míti krásný sen – Nad námi jara zelení a zašumí to pažitem, že věčně jsme zas sloučeni. (1875)
83 DOSLOV
Období tvůrčí činnosti Fr. Šimečka (narodil se r. 1842 v Mlýnech u Soběslavě, zemřel r. 1877 v Praze) zaujímá pouhých 6 let (1868 – 1873). Po vystudování gymnasia se z vrozené touhy po svobodě a volnosti toulal nějaký čas s cikány. Potom na přání rodičů vstoupil do kláštera františkánů v Praze, kde pobyl 4 roky. Seznámil se s Jos. V. Sládkem a v jím redigovaném almanachu Ruch vyšlém r. 1868 vstoupil do literatury. Z lásky k životu, ženě a přírodě vystoupil r. 1869 z kláštera a žil životem proletáře v bídě a o hladu až do listopadu r. 1870, kdy byl na přímluvu Jana Nerudy přijat do redakce Nár. listů, kde pak vedl rubriku Ze soudní síně. Byl od mládí křehkého zdraví, jeho tělo sžírala tuberkulosa, již poslední roky života léčil pobytem na venkově. Šedesátá léta minulého století byla dobou velkého rozvoje průmyslové výroby, bohatnutí a nabývání vlivu české buržoasie, současně však také početního růstu proletariátu, dosud úplně bezprávného a třídně neuvědomělého. To trvalo až do finančního bankrotu r. 1873, který znamenal další zhoršení postavení dělnické třídy – zavírání tová- 85 ren, propouštění. V šedesátých letech představovaly pak ještě liberální Národní listy, v nichž byli na př. Neruda, Hálek, Arbes, Sladkovský, pokrok a měly důvěru i vrstev lidových. Ale třídní rozpory se zostřovaly, dělnické hnutí se rozvíjelo a šířilo. Teprve však r. 1878, rok po Šimečkově smrti, vykořisťované dělnictvo prohlédlo pravou tvář buržoasie a založilo si samostatnou stranu sociálně demokratickou. Básnické prvotiny Šimečkovy se víží jednak k jeho odchodu z kláštera, jindy navazuje na tradici lidové písně; konečně milostná lyrika, vedle citově vroucích veršů čerpajících z životního štěstí, přináší i básně vzniklé z tvrdé skutečnosti, ze sociálního postavení studovaného proletáře v měšťácké společnosti – dívka ho opustila, protože neměl peněz. „Šimeček byl bohužel až dobrý znalec života, poněvadž jej zakusil ze stránky nejsmutnější,“ tak napsal o něm Jan Neruda; žil těžký život s každodenním bojem o skývu chleba. Poznání života dělnické třídy, pracujícího lidu, přinesla mu jeho činnost soudničkáře, kdy takřka denně se stýkal s lidskou bídou. Po R. Mayerovi o 5 let starším a V. Šolcovi přináší Fr. Šimeček do české poesie svět proletářů, postavu dělníka a jeho boj proti vykořisťo- 86 vatelům. A tato lyrika, v níž se oprostil od subjektivního hoře, je rozhodující z jeho tvorby; zůstala však až do dnešní doby z největší části v rukopise. Viděl třídní nesrovnalosti v tehdejší české společnosti, které zejména v průmyslové Praze byly větší než na venkově. Šimeček, který již od mládí miloval svobodu a volnost a byl proti každému útlaku, se postavil na stranu bezprávného a utiskovaného pracujícího člověka proti tyranům vykořisťovatelům. Odsuzuje a bouří proti tomuto stavu a dochází k přesvědčení, že změny je možno dosáhnout pouze činem. Musel ovšem někdy mluvit v symbolech a nahrazovat slovo revoluce slovy volnost a svoboda. Své přesvědčení o velké budoucnosti a vítězství dělnické třídy vtělil Šimeček v báseň Luza, která, kdyby byl jen ji napsal, znamenala by významné obohacení české poesie. Šimeček je prvním českým básníkem, který oslavil Pařížskou komunu z r. 1871, tuto první proletářskou revoluci v dějinách, první pokus o svržení vykořisťovatelského společenského řádu: luza, tak byl nazýván pracující člověk s rukama do krve rozdrásanýma, vzpomeňme na Smetanovy Branibory v Čechách (My nejsme luza, my jsme lid).
87 Ve verších Šimečkových, který citlivě reaguje na každou křivdu, proudí krev a život: když tepe měšťáckou nadutost a její opovrhování novými, pokrokovými myšlenkami, když ústy dělníka ostře bičuje zahálčivé navoněné parasity lidské společnosti nebo tepe povýšené naškrobené panáky, kteří myslí, že „není člověkem, kdo hladov chodí v záplatě“, když je pln nenávisti k měšťákům, kteří žijí z utrpení stamilionů pracujících, a staví kontrast bídy a bohatství, vykořisťovaných a vykořisťovatelů, když ukazuje na jedinou odměnu pracujícího člověka: políček a posměch, i když tepe farizejství kněží, tak jak je poznal z vlastní zkušenosti. A stejný byl Šimeček i ve svých soudničkách; tato jeho žurnalistická próza psaná jedním dechem, jak to vyžadovala naléhavost skutečnosti, ukazuje ho opět jako bojovníka proti společenskému útlaku. Všude je Šimeček opravdovým demokratem hlásajícím pokrokové myšlenky. Jan Neruda napsal v posmrtné vzpomínce na Fr. Šimečka tato slova: „Je známo, jak hluboce, jak živě cítil Šimeček s každým nešťastníkem. Rozumí se samo sebou, že měl živý cit pro všechny (podtrženo Nerudou) nesrovnalosti společenských poměrů... V celé řadě jeho písní je líčen ten lid, jenž od rána v pracné klopotě trvá až do 88 soumraku“.soumraku.“ Básnická forma Šimečkových veršů je prostá, někdy však jsou verše nepropracované, neboť jak uvedl Neruda: „životŽivot Šimečkem zmítal a nedopustil plné krystalisace. Avšak přece zase nalézáme jednotlivé písně, které mají plynnou vroucnost přímo Heineovskou. Jeho písně jsou písně krve, vystřiklé na cestu kamenitou, po níž kráčela bosá, rozedraná noha chodce unaveného až k smrti.“ Kladně hodnotili Šimečkovo dílo i Jos. V. Sládek („byl celou duší poeta... z těch, kterým v srdci žehne uhel a pálí, pálí do úmoru a na svět vyšlehne jen občas skvělou jiskrou“) i Lad. Quis. Mlčením nebo nepochopením však přešla Šimečkovu tvorbu literární věda minulé epochy. Někdejší oficiální kritik Arne Novák nesprávně a mylně hodnotil Šimečka, když u něho zdůrazňoval domnělou nevýbojnost, i když jeho znalost Šimečkovy tvorby se opírala pouze o básně otištěné, ale k těm patří přece na př. Kdo oni jsou, Z ulice, Ve hradu nádheře. Naopak Fr. Šimeček byl básníkem, který vyšel z lidu a k němu se přimkl, který zaujímal revoluční postoj k problémům své doby a bojoval proti útisku a za svobodu politickou i sociální. Proto plným právem Julius Fučík, jemuž boj za svobodu byl základním smyslem české literatury, zařadil 89 Šimečkovy básně a soudničky do zamýšleného souboru Umlčených a zapomenutých. V duchu tohoto Fučíkova odkazu vydáváme ze Šimečkova díla, dosud neznámého, nevydaného a nezhodnoceného, vybrané básně, aby se dostaly do rukou lidu, jemuž už při svém vzniku patřily.
FRANTIŠEK BAŤHA
[90] VYDAVATELSKÁ POZNÁMKA
Za svého života uveřejnil Fr. Šimeček valnou část svých veršů; přinesly je almanach Ruch 1868, Almanach českého studentstva 1869, Hálkovy Květy 1868 – 1872, Obrazy života 1870 – 72, Světozor 1870, táborské časopisy Tábor 1868 a Lužničan 1869 a posléze klatovský Šumavan 1875. Ke knižnímu vydání jeho básní nikdy nedošlo; pomýšlel na ně Lad. Quis, který je také autorem prvé obsáhlé studie o Šimečkovi „Zapomenutý básník“, Květy 1898, a později i Ferd. Strejček. Studii o Šimečkovi a snad i vydání jeho básní chystal také Jakub Arbes, jeho redakční kolega. Značná část Šimečkových veršů, mezi nimi právě ty nejdůležitější, zůstala v rukopise. Tyto jsou v tomto výboru otištěny vůbec po prvé. Jan Neruda věnoval Šimečkovi nekrolog „Fr. Šimeček a jeho verše“ v Nár. listech 3. října 1877, Jos. V. Sládek v Lumíru 30. září 1877 a Ot. Mokrý v Osvětě 1877. Později se Šimečkem obírali Arne Novák, Kuzma, Lydie Linhartová, Ferd. Strejček a nejnověji Fr. Benhart, „Nad prvními českými soudničkami“. Nový život 1952, str. 1593 – 1596. Při vydání tohoto výboru, který je uspořádán chronologicky, takže je jasně patrný vývoj básníkův, jsem se řídil edičními zásadami stanovenými komisí České akademie r. 1947.
F. B.
[91] OBSAH
Z Pohrobních vzpomínek7 Ve fortně8 Seminářská10 Na noclehu11 Zpěvák14 Já zpíval bych ti, dívko má15 On by nám záviděl16 PísněI S haluze jak na haluz 17 II Jeť srdce ptáče splašené 18 Pravá slza19 Krkonoše20 U rybníka21 Kdo jsou oni?22 Z ulice23 Při pitce24 V službě26 Smutný patron28 Láska má a láska tvoje29 Selhou slovu ústa30 Žes byla pyšným andělem31 Hrdé srdce32 Muž33 Na břehu34 Hrabě35 Bez lásky37 Život – vlna39
[92] K miléI Ach, milá, ten náš štěstí květ 40 II Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou 41 Písničkáři43 Volnost45 Z lidu47 Ve hradu nádheře50 V sousedstvu52 Dejte mi v ruku břitký meč!54 Luza55 Chudácká56 V noci58 Na prvního60 V tiché domácnosti61 Ukládám já v písně svoje62 Zapadlo slunce za hory63 Pan hrabě64 Děsili se66 Z ulice68 Otec a syn69 Na faře71 Nazvali tu lásku moji74 Jak to často bývá76 V bouři77 JarníI Strojilo jaro dětem svým 79 II Poklid ždám, však ne ten věčný 80 Náš osudI Hleď, jak ten stromek v jeseni 82 II Ten život tvůj jsem upoutal 83 Doslov85 Vydavatelská poznámka91
[93] KVĚTY ČESKÉ POESIE řídí František Buriánek
30
FRANTIŠEK ŠIMEČEK DEJTE MI V RUKU BŘITKÝ MEČ!
Výbor uspořádal a doslovem opatřil František Baťha. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM. Šéfredaktor Jaroslav Bouček. Edice Květy české poesie, svazek 30. Odpovědná redaktorka Jiřina Fleková. Výtvarný redaktor Břetislav Franc. Technický redaktor František Plaček. Obálka od Jiřího Bursíka. Kresba na obálce od Mikoláše Alše.
301-13-2 – 100.765/4/54/SV1 – 742. Sazba: 1. 3. 1954. Tisk: 8. 5. 1954. Náklad 3000 výtisků. 1. vydání. 1.5 PA, 1.955 AA, 2.016 VA. Papír: 221-10, 86 x 122,80 g. Tištěno ze sazby písmem borgis Caslon. Vytiskla Mladá fronta, n. p. v Praze. – 8%.
Cena brož. Kčs 4.73. – 1. 10. 1953.
E: av; 2004 [95]

Básně v knize Dejte mi v ruku břitký meč: