V TICHÉ DOMÁCNOSTI

František Šimeček

V TICHÉ DOMÁCNOSTI
Již jdu, ba, jdu již, dítě mé, utři si slzy v bledé líci, vždyť zdržel sníh mne, cesta zlá a šaškové tam na ulici. Ba, je to bídné povolání, kdy doma jako ve cizině, kdo mezi se tě nechtí znát, kdo chtěli by – jsou na mizině. A všude to tak v světě zříš: tu bídou tváře umořené, tam pýchu se svou nádherou, to zvrhlé květy od kořene. A co ti nesu ze světa? Zde žebrácký jen prázdný ranec, ach, neběduj mi, neběduj, vždyť beztoho jsem rozervanec. (1872)
61