BEZ LÁSKY

František Šimeček

BEZ LÁSKY
Ta zasmušilá lidu tvář, v ní bledé bídy hoře, kam zřídka padne blaha zář, však kanou slzy spoře, po níž pot splývá potokem a zhoubné tvoří vrásky – ta tvář zda v stonu hlubokém kdy dovolá se lásky? Aj, volně pták, když zemdlel let, unaven dlouhou poutí, kam k odpočinku druh si sed, též smí si usednouti, a husté stromu zelení, když k spánku přišla doba, je ukolébá v šumění, a místa mají oba. 37 Však marně stená lidu ret o soucit v trapné muce, kdy ruka tuhé práce květ ukládá bratra v ruce – a drzý pohled ledový, z něhož plá pýcha s hříchem, mu pohrdlivě odpoví a omrazí jej smíchem. Ta zubožená lidu tvář, v ní němé bídy hlasy, jež denně zrak pne na oltář, na lepší čeká časy – to srdce zdrané od bolů, v němž zdravá šťáva krouží, zda za mzdu tvrdých mozolů kus lásky nezaslouží? (1870)
38