NA FAŘE

NA FAŘE
Na faře tam u kostela požehnání, časy zlaté, vzorem ctnosti hospodyňka – farář samé písmo svaté. Zavře desky breviáře, ponahlédne do postily: nastuduje kázáníčko mravokárné, plné síly. Nejčastěj’ však pro hřích světa šesté z božích přikázání, že když rarach na lov vyšelvyšel, pobožně se fary straní. Usmívá se zbožný páter, k hospodyni mluví sladce: „Nemáť ďábel moci k faře ani její ku čeládce.“ 71 Nebo všecka spása světa odpočívá v této ruce; co dnes hříchem, smaže zítra farářova absoluce. Než tu návrat Luciferův vichru hlásá hvizdot tenký – hbitě sjela svatá ruka s bílé šíje do kropenky. Po třikráte proti oknuoknu, po třikráte v stranu jinou zažehnala, až konečně utek’ ďábel před latinou. A když po něm žádných sledů – zkroušeně a s bledou lící pro svěcenou vodu zašli na faru si osadníci. 72 Od té doby také více kostelník dbá na kropení, hospodyni ale pro vždy platiž toto naučení: „Že pan farář písmu učenučen, pro vás, Katy, velké štěstí, nebo také z pekla oči mohly by i ďábla svésti.“ (1873)
73