Z LIDU

Z LIDU
Od rána v pracné klopotě trval až do soumraku, pak setřel s čela horký pot a slzu s vpadlých zraků. A zahleděl se do výše k hvězdnému světů moři, by volným aspoň povzdechem ulehčil bídy hoři. On zalkal: „Nebe zlaceno a plno lásky díků, zem, dcera jeho, v nářeku pod pěstí násilníků. Dej za oběť jim život svůj, krev vyceď z těla za ně, uštědří tobě haléřem a zkřiví ústa k haně. 47 Bolesti tvojí na posměch, že pouto nosíš klaté, tě donutí, bys zbudoval jim palác, trůny zlaté. A pak ti šlápnou na šíji a udeří tě v líci, žes nuzák, stvořen k trpení, a oni panovníci. Když postihne je lidský los, los rovný lidem z bídy, tu k památce jich nad rovem se vzepnou pyramidy, a ohradí je mřížemi, jež sláva věnců stíní, by nemíchaly kosti jich se s kostmi ze chudiny.“ 48 A horké čelo v slámu kryl, v to denní bídy lože, a myslil: „Zda se změní kdy ten trpký osud, bože? Zda dospěje kdy srdcem lid ku velké lásky shodě, jež rodí růže bratrství? –“ A měl sen o svobodě. (1870)
49