K MILÉ

František Šimeček

K MILÉ
I
Ach, milá, ten náš štěstí květ
Ach, milá, ten náš štěstí květ
lid trhá, větrem roznáší: my nenajdem prý místečka,místečka na zemi hlavu pro naši.
Že chudí co dvé ptáčátek od místa k místu půjdeme, jež nemají, v co zobla by – že šťastni sotva budeme. A neuschne prý slza dřív ti, drahá, v oku laskavémlaskavém, až zelená tě travička, až přikryje tě chladná zem. – 40 Však blíže pojď – mé na srdce, snad slza přec se usuší, a místa na něm bude dost pro hlavu tvou a pro duši. A budem jak ta ptáčata, jež křídlo světem zanese – hle, svět je veliký, široký a zrnko někde najde se.
II
Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou
Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou
na lůžku bídy na chudém a nepocítil v srdci stesk, jsa silen v boji s osudem.
A zlíbal skývu zkoralou, již v odměnu svět poskytá; vždyť s tváře drahé chudiny,chudiny je mnohou slzou politá. 41 Vždyť nejsem na tom světě sám, bych lehce nes’nes’, co souzeno; ty, dobré srdce, se mnou jdeš, jsi s osudem mým sloučeno. A denně, lépe bude-li, se tážeš – klesáš bez síly, a nad tím hlava zabolí a nad tím srdce zakvílí. (1870)
42