Dejte mi v ruku břitký meč (1954)

František Šimeček

Diplomatická verze Ediční verze
KVĚTY ČESKÉ POESIE
[3] František Šimeček
DEJTE MI V RUKU
BŘITKÝ MEČ
PRAHA 1954 MLADÁ FRONTA
[5]
Z POHROBNÍCH VZPOMÍNEK
Tys moje byla královna, já poslušen jsem k tobě zřel, – tys velela mi s bohem jít a já jsem šel – a já jsem šel. Ta noc byla tak děsivá, jak rubáš kolem mrtvých těl. – Má královno, tys velela a já jsem šel – a já jsem šel. (1868)
7
VE FORTNĚ
Zavřeli hocha ve klášter, by zapomenul světa; bděl fortník, co práh klášterní již dlouhá střežil léta. „Pusť, fortníku mne dobrý, ven, ta těžká otevř’ vrata; chci v sad, kde pestrý květu pel a slunka záře zlatá.“ Muž obezřetný fortník byl a zkušenost měl v mnohém: „Květ šálí, slunce zapadá, ty obírej se s bohem.“ Přec doléhal hoch na něj dál a nedbal důtky žádné: „Byl’s také mlád, vždyť nebylo tvé srdce vždycky chladné.“ 8 Muž obezřetný fortník byl, přec říci dal si v mnohém, on těžkou spustil závoru řka: „Putuj, ale s bohem!“ A na svobodu spěchal hoch snů jarních na peruti – a kláštera i fortníka hned zapomenul s chutí. Než fortník šedý chová jej až po dnes v vzpomínání a stýská si, co práce mu ti mladí dají páni. (1868)
9
SEMINÁŘSKÁ
Ach, netlačte mi v ruku kříž, já k zemi přilnul duší a dlouhý oděv páterský tak podivně mi sluší. Já neznám svaté modlitby, mé víře odzpívali a naděj jenom světskou mám a světskou lásku v dáli. Já obrázky jen milujumiluju, co růžné mají tváře a v srdci vřelý plamínek a v oku lásky záře. Již netlačte mi v ruku kříž, já k zemi přilnul duší a dlouhý oděv páterský mně podivně tak sluší. (1868)
10
NA NOCLEHU
Ode města po silnici přišel voják na vesnici. Venku mráz byl, mnoho sněhu, zůstal tedy na noclehu. Za dědinou statek malý, rádi ho tam uhlídali. Takéť jim syn roste v reka, kdo ví, co ho v světě čeká? Kdož ví, kdo mu neučiní také jednou dobrodiní? – – Voják za to, kde co věděl, všecinko jim vypověděl: Kde a jak se statně bránil, jak jej anděl páně chránil, 11 při kterém kdy horkém pádu odzvonili kamarádu, jak měl skolit nepřítele, nemoh’ však pro srdce v těle. Doložil pak vznesa zraky: „Vždyť má voják srdce taky!“ Všickni, co ho poslouchali, s očí slze utírali. A ta dcerka hospodáře ve zástěrku kryla tváře. Srdéčko šlo: tluky, – tlaky, – vždyť má voják srdce taky. – – Z rána jde zas za svým cílem, voják smuten v sněhu bílém. 12 Neboť za ním v statku malém jedno srdce tluče žalem; neboť ví, tak dobrých lidí nikde v světě neuvidí. (1868)
13
ZPĚVÁK
Nech již, starče, zpěvu toho, přervi žalnou píseň svou, nevyzískáš věru mnoho, darmo se ti vysmějou. Píseň tvá – ba, je jí škoda! Zda jí šťastný rozumí? – Bláhový, co tebe hlodá, každý cítit neumí. Nech již toho, škoda času, pohov starým údům svým; vždyť v odměnu svého hlasu sotva vezmeš po „novým“. (1868)
14
JÁ ZPÍVAL BYCH TI, DÍVKO MÁ
Já zpíval bych ti, dívko má, o rájích nad oblaky, jen kdybys jednou vyznala, že ráda máš mne taky. A srdce moje nadšením by vykouzlilo divy – ty slyšela bys lásky zpěv tak dojemný, tak živý. Já zpíval bych ti o lásce svou hlavu v klín ti klada a ty bys sladce šeptala: „Ach, mám tě, mám tě ráda!“ (1869)
15
ON BY NÁM ZÁVIDĚL
Pan páter kázal o hříchu, že vyznat má se potichu. Pan páter mluvil káravě, jdou lidé boží ku správě. I my půjdeme, v postesku se vyzpovídat z poklesků. A všecinko mu povíme, jen o té lásce nesmíme. Pan páter nikdy neměl rád, on by nás z toho káral snad. Až zítra by nás uviděl, pak by nám lásky záviděl. (1869)
16
PÍSNĚ
I
S haluze jak na haluz S haluze jak na haluz
 vyšine se ptáče, tak ta láska ze srdce do srdéčka skáče. Zatřepe tam křidélkem a zas s bohem letí – někdy haluz nalomí, že pak srdce schne ti. 17 II
Jeť srdce ptáče splašené, Jeť srdce ptáče splašené,
 jež rozum zavřel v kleci, tak pilně střeží, hlídá je a uletí mu přeci. A chladný hlídač starostliv jej volá zpátky, láká, však vzhůru ptáče splašené ulétá nad oblaka. (1869)
18
PRAVÁ SLZA
Jest slabost slzmi rakev mýt, v níž minulost spí v stínu, a věčně jenom plakat chtít a nikdy dozrát k činu. Ty slze rosy s krůpějí dopadnou tvrdé půdy, v prach černý hrobu zmizejí – a staré zbudou trudy. Jen slza, která prýštila se reku z mužna zraku, když mlha domov zakryla a širý rubáš mraků – jen slza ta, jíž mužný lesk dal oheň, sílu k činu, za níž hned svitnul blesk a blesk, jest perlou pro otčinu. (1869)
19
KRKONOŠE
Co to, bože, bylo za bolestné doby, když můj chudý národ jali do poroby! Co to bylo vzdechů a co trapných vzlyků, co tu krve bylo svatých mučedníků! Z kostí co v žalářích bídně zpráchnivělyzpráchnivěly, bychom Krkonoše nové vystavěli. Nové Krkonoše, pomník příští době, co vytrpěl jednou národ ve porobě! (1869)
20
U RYBNÍKA
Malá chýška u rybníka, kol z rákosu křoví, – mladá žínka sama doma, rybář v dáli loví. Rákosinou u rybníka prudký vítr chvěje: „Kdyby v dáli rybář věděl, co se doma děje! Aj, proklel by lov i sítě, svého protivníka s nevěrnou by ženou hodil rybám do rybníka.“ (1869)
21
KDO ONI JSOU?
Kdo oni jsou, co slzám lidu, jenž v potu tváři hladoví a z mozolů svých sklízí bídu, pohrdným slovem odpoví? Kdo oni jsou? – Aj, ve hedvábí vyrostlí měkcí hejskové, odvahou ženy, prázdné hlavy, při pitkách, v hříchu rekové. A sláva jejich: rukavička, bělounké límce škrobené, před tupým zrakem ostrá sklíčka a vlasy modně kroucené. Jsou nadutí a drzí v líci, se zlatem hrajou rozmarně, je vidíš blýskat na ulici, neb vonně kouřit v kavárně. (1869)
22
Z ULICE
Tou rukou plnou mozolů si kapky setřel potu, pak změřil zrakem v ulici šviháků pestrou směsici a zaklel svoji psotu. A myslil: „Kdybych bleskům vlád’, vy hoši zahálčiví, – aj, pouta, srdce kamenné bych drtil, jako ramene teď silou sekám dříví.“ (1869)
23
PŘI PITCE
Hej, sklepníku, sem s korbelem – a ať se hodně pění, chci píti jen tak pro kuráž, když žízeň více není. Chci píti, abych opojil to bídné srdce trochu a zhasil v ňadrech plameny. – Napij se taky, hochu! A vypij plnou sklenici a vypij ještě jednu, má žena všecko zaplatí, máť plnou na dno bednu. Má žena – dáma v hedvábí, má místo srdce zlato – mne prodali jijí za muže a já teď piju na to. 24 A piju třeba celou noc a dva dny ještě k tomu, mou ženu baví důstojník – nač chodil bych pak domů? (1869)
25
V SLUŽBĚ
Byl chuďas v službě u pána a rozkošnou měl žínku; pán rozdával mu bičem plat a ženě na pečínku. Pro něj měl slova rouhavá a úsměv k mladé ženě, on tichá, dobrá duše byl a mlčel k tomu denně. Jen někdy jím to škublo přecpřec, jak uštknut byl by hadem, však žena řekla: „vděčenVděčen buď, že nemřeš zimou, hladem.“ A tak se bídným žitím vlek’ co nuzák v stavu kletém a dělal, chuďas, otroka své vlastní ženy dětem. 26 A snášel tiše pánův bič a trpěl všecky bědy, až dosloužil a uzavřel své oči naposledy. Tu neskanula za ním v hrob ni jedna slza svatá, vědělyť děti dávno již: ten tu náš nebyl táta. (1870)
27
SMUTNÝ PATRON
Že smutným bývám patronem? Aj, hrajte co dech stačí, a vzdychnu-li si z hluboka, vždyť mne to jenom tlačí. Já míval děvče, veselí, však scházely mi „tyto“, – mou lásku pán mi překoupil a mně to podnes líto. A podnes cítím srdce vřít a horkou slzu v líci, když milostpaní v kočáře mne potká na ulici. Pak smutným bývám patronem – však hrajte na vše stroje, a vzdychnu-li si zhlubokazhluboka, jest bolest to jen moje. (1870)
28
LÁSKA MÁ A LÁSKA TVOJE
Moje láska, tvoje láska jsou dvě jasné perly v květu, jež se s nebe vyrosily v prvním máji, v novém letu. Krůpěje dvě v jednom lístku ze čistého citů zdroje – potkaly se, v jednu srostly, láska má a láska tvoje. (1870)
29
SELHOU SLOVU ÚSTA
Ó, chtěl bych tobě o lásce říc’ tolik a tak mnoho, však jazyk těžký – nepoví ni tisící díl z toho. A dál a dále bez konce ten plamen citu vzrůstá – chtěl bych ti všechno povědít, však selhou slovu ústa. (1870)
30
ŽES BYLA PYŠNÝM ANDĚLEM
Já zval tě nebes andělem a zbožňoval tě s povděkem, ty zpyšněla jsi ve srdci, že já jen pouhým člověkem. I šel jsem z ráje se slzou, s tím smutných lidí údělem, tys spadla s nebes mojich snů, žes byla pyšným andělem. (1870)
31
HRDÉ SRDCE
Divné oko, nezapláče, jen se v smutek k zemi sklopí, chvělé rety nezastesknou, ač se srdce v žalu topí. Lidskou soustrast odmítaje velikán jest u neštěstí, a to mužné srdce hrdo, že chce samo všechno nésti. (1870)
32
MUŽ
Ověnčte čelo bujným laurem neb trní k němu připněte, muž vyšších tužeb obé přijme, jen zdar činu-li vykvete. A rozderte mu srdce v těle, on prapor spjatý nesloží a kráčí vpřed, nechť korunován neb v nepatřičném podnoží. On vědom cíle vznešeného, to mužné pýše dostačí, byť osudy jej k trůnu vznesly neb zloba vrhla v bodláčí. (1870)
33
NA BŘEHU
Ve loktech bujné lásky květ šla vysmívána v dálný svět. Již chabne noha ve běhu: „Ach, lidé, dejte noclehu. Jeť chladná noc ta v záletí a zima mému poupěti.“ Kam jen se upře plachý hled, vše cizo, v každém srdci led. Kam jen se oko podívá, každý se bolu posmívá. – Stanula vody na břehu, hledala v hloubce noclehu. A šumný rákos v zápětí pěl kolébavku poupěti. (1870)
34
HRABĚ
Byl hrabětem – měl statků moc a mnoho slávy z toho, zlobíval prý se s žebráky, a chrtů živil mnoho. A denně honil po polích i v tmavém lesa stínu; když nebylo již zvěře víc, tu štval psy na chudinu. On ohněm vína rozpálen lál rozvzteklen až hrůza, že otravuje žití půl mu nahá lidu lůza. A v středu psů svých v půlnoci se tácel z hradu vraty a divou střelbou burácel ze spánku tiché chaty. – 35 Byl hrabětem – však ani on neušel rukoum smrti, – lid setřel slzí dávných tok a žalem vyli chrti. (1870)
36
BEZ LÁSKY
Ta zasmušilá lidu tvář, v ní bledé bídy hoře, kam zřídka padne blaha zář, však kanou slzy spoře, po níž pot splývá potokem a zhoubné tvoří vrásky – ta tvář zda v stonu hlubokém kdy dovolá se lásky? Aj, volně pták, když zemdlel let, unaven dlouhou poutí, kam k odpočinku druh si sed, též smí si usednouti, a husté stromu zelení, když k spánku přišla doba, je ukolébá v šumění, a místa mají oba. 37 Však marně stená lidu ret o soucit v trapné muce, kdy ruka tuhé práce květ ukládá bratra v ruce – a drzý pohled ledový, z něhož plá pýcha s hříchem, mu pohrdlivě odpoví a omrazí jej smíchem. Ta zubožená lidu tvář, v ní němé bídy hlasy, jež denně zrak pne na oltář, na lepší čeká časy – to srdce zdrané od bolů, v němž zdravá šťáva krouží, zda za mzdu tvrdých mozolů kus lásky nezaslouží? (1870)
38
ŽIVOT – VLNA
Jest vlnou člověk v životě, v níž duje větrů vání, jde k předu v pracné klopotě a nikdy nemá stání. Tu stoupá v smělém náběhu, zas v prohlubeň se ztrácí, tu kvapem spěší ku břehu a s lkáním v proud se vrací. A nikdy stání, ve píli vše rychlí s okamžikem, kdo státi zůstal na chvílichvíli, jest zpět za činu šikem. A ticho jen, kam hnilota svůj červivý zub vtěsná. To není dech však života, tu mrtvol říš již děsná. (1870)
39
K MILÉ
I
Ach, milá, ten náš štěstí květ Ach, milá, ten náš štěstí květ
 lid trhá, větrem roznáší: my nenajdem prý místečka,místečka na zemi hlavu pro naši. Že chudí co dvé ptáčátek od místa k místu půjdeme, jež nemají, v co zobla by – že šťastni sotva budeme. A neuschne prý slza dřív ti, drahá, v oku laskavémlaskavém, až zelená tě travička, až přikryje tě chladná zem. – 40 Však blíže pojď – mé na srdce, snad slza přec se usuší, a místa na něm bude dost pro hlavu tvou a pro duši. A budem jak ta ptáčata, jež křídlo světem zanese – hle, svět je veliký, široký a zrnko někde najde se. II
Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou
 na lůžku bídy na chudém a nepocítil v srdci stesk, jsa silen v boji s osudem. A zlíbal skývu zkoralou, již v odměnu svět poskytá; vždyť s tváře drahé chudiny,chudiny je mnohou slzou politá. 41 Vždyť nejsem na tom světě sám, bych lehce nes’nes’, co souzeno; ty, dobré srdce, se mnou jdeš, jsi s osudem mým sloučeno. A denně, lépe bude-li, se tážeš – klesáš bez síly, a nad tím hlava zabolí a nad tím srdce zakvílí. (1870)
42
PÍSNIČKÁŘI
Byl písničkářem, lehčeji by kráčel světa stezkou, vzal s písničkami na cestu si písničkářku hezkou. A chodívali pospolu od města ku vesnici, zde u chatrčí zpívali, tam za groš na ulici. A zpívali – jen soumrakem když ztichlo na rtu pění, posteskl jeden druhému na bídu, na soužení. Za nimi jejich písničky lid uměl na tři míle – ó, což ta píseň světáků působí kratochvíle. 43 Však písničkářka bledičká, jí denně zrak se zrosí – a písničkář? – Kdo tušil by, co tajně v prsou nosí? Až poslední když trpký žert umrznul na rtu žínce, tu odvezli ji na hřbitov a jeho do blázince. Za nimi jejich písničky lid zpíval na tři míle. Ó, což ta píseň světáků působí kratochvíle. (1870)
44
VOLNOST
Je volnost stromek vysoký, co pučí bouřek z klína a z půdy krví zmrvené až k oblakům se vzpíná. A korunu má protkanou ohnivým květem slávy a šumem vichru hrozebně zní vrahům nade hlavy. A šumíšumí, jakby v oblacích se bouře v ústret slétly, a co z něj bujně vyrůstávyrůstá, jsou na biřice metly. Když usadí se bouře pluk, staví v něm naděj’ hnízda a v krásném listu zeleni svou ptáče píseň hvízdá. 45 Aj, volnosti, tvých kouzel v lesk kdo zpitou duši vnořil, ten šíje více před hrůzou tyranů nepokořil. Ten nenosil víc okovů, jež násilníci kuli – radš složil hlavu na špalek neb dožil proklán kulí. (1870)
46
Z LIDU
Od rána v pracné klopotě trval až do soumraku, pak setřel s čela horký pot a slzu s vpadlých zraků. A zahleděl se do výše k hvězdnému světů moři, by volným aspoň povzdechem ulehčil bídy hoři. On zalkal: „Nebe zlaceno a plno lásky díků, zem, dcera jeho, v nářeku pod pěstí násilníků. Dej za oběť jim život svůj, krev vyceď z těla za ně, uštědří tobě haléřem a zkřiví ústa k haně. 47 Bolesti tvojí na posměch, že pouto nosíš klaté, tě donutí, bys zbudoval jim palác, trůny zlaté. A pak ti šlápnou na šíji a udeří tě v líci, žes nuzák, stvořen k trpení, a oni panovníci. Když postihne je lidský los, los rovný lidem z bídy, tu k památce jich nad rovem se vzepnou pyramidy, a ohradí je mřížemi, jež sláva věnců stíní, by nemíchaly kosti jich se s kostmi ze chudiny.“ 48 A horké čelo v slámu kryl, v to denní bídy lože, a myslil: „Zda se změní kdy ten trpký osud, bože? Zda dospěje kdy srdcem lid ku velké lásky shodě, jež rodí růže bratrství? –“ A měl sen o svobodě. (1870)
49
VE HRADU NÁDHEŘE
Bloudila volná myšlenka tím šírým božím světem. I přišla v hradu nádheru, k těm šťastným světa dětem. Na drahém stane koberci – jeť jejímu ciz chodu – a cizinka zde přehlíží ten přepych od východu. – Tam v pozlaceném dívanu dlí Kroesus mezi květy; hafana hebkou hladí srst a kouří cigarety. Opodál paní vážný kruh při kávě něžně zívá, a slečna, růže v záletí se líně oknem dívá. 50 Aj, chví se rety, idey zde světů zaset nových – však vadne, hyne semínko v těch stěnách mramorových. Tu s pohrdáním myšlénka let volný od nich vrací a zalká: „Při vší slávě své jste bídní ubožáci!“ A hledá pobyt v chatrči, kde lidé bydlí chudí, neb lesky, život paláců myšlenku volnou nudí. (1870)
51
V SOUSEDSTVU
Smutně se ta chudá chýše, již sklonila bída, stáří, smutně se tak k hradu pýše, ku sousedu svému tváří. Do hradu jde skvostná brána, uvnitř lesky drahokamů, a když slunce vyjde zránazrána, vzplane střecha v zlata plamu. A ta chýška pod šindelem, co stařenka šedých vlasů, když v zpomnění neveselém vrásky čítá trapných časů. – Na hradu pán velké slávy trvá v nočním hodování, krátí si čas s přátel davy, krátí si čas v milování. 52 V chudé chýši pláč a vzdechy, zvadlé růži znějí hrana a ret starce bez útěchy kleje lásku milostpána. Z vosku svíce temně plane, množí bledost v mrtvé tváři, že ta panská láska maně krutě v světě hospodaří. – Smutně se ta chudá chýšechýše, již naklonil smutek, stáří, smutně se tak k hradu pýše, ku sousedu svému tváří. (1870)
53
DEJTE MI V RUKU BŘITKÝ MEČ!
Dejte mi v ruku břitký meč, meč ostrý na dvě strany; já s porobou se pustím v seč, s ním půjdu na tyrany. Já mrzkou robů neplechu rozetnu ranou v půli a vyženu je z pelechů, kdo pro lid pouta kuli. Já z středu země vymýtím strom shnilý, panstva hloží, pak duši k zpěvu roznítím, opěvat volnost boží. (1871)
54
LUZA
Lid povstal. Z hrdel tisícerých zněl marseillaisky vzduchem zpěv a z pušek blesk – jak s oblak šerých když rozdrážděnyrozdrážděný bouří hněv. Tu nebáno se smrti chladné; kdo k svobodě se mladé znal, rozdával kolem rány pádné a s puškou v ruce vpřed se hnal. Hoj, zahučel ten vichr jarý a vesele si krajem vzlét’, hoj, v ňadrech plály pomsty žáry a mnohý hladký hejsek zbled’, když ruka drsná, mozolitá zbraň smrtnou vedla uměle. „Aj, luzo, tobě sláva zkvítá!“ Zahučel vichr vesele. (1871)
55
CHUDÁCKÁ
Hoj, což bída, nouze! Vetchá naše chýže? Pojď na ňadra, chudá ženo, přitul k nim se blíže! Polož k srdci hlavu, usuš vlhké zraky; vždyť i šťastná spokojenost bohatstvím jest taky. Vždyť nad těmi pány zlatých komnat v pýše také často zamračí se – povzdechnou si tiše. A ze skvostných zámků vynesou je vraty za čas také k hrobařovi jak nás z chudé chaty. 56 Dotud osud, jak chce, ať nám vrhne karty – kus té lásky vždy nám ještě zbude pro caparty. A když přijdou mrazy dveřmi staré chýže, zahřejem se srdcem k srdci, stulíme se blíže. (1872)
57
V NOCI
Posvátný klid! Velebná krajem noc je rozložena, jak pro lásku by byla utvořena, a sladce kynou světu snové, jak nebyli by tyranové a jak by lidstva zmřely žaly, když okovy mu těžké sňali; jak nebyla by v světě vražda a volna byla duše každá. Posvátný klid! A přec ta rovnost lidí – bože! Zde slamou stlala pozdní lože si ruka tvrdá, mozolitá, co, sotva pršlek rána svítá, již potem horkou stírá skrániskráni, a přec ji klejou milostpáni. Tam hoví zase v hebké plínce si duše zralá na zločince. 58 Posvátný klid! A hvězdy, měsíc s jasným vznětem tak klidně plují nade světem... Ba milo jest v tom zapomnění, kdy chuďas v krátkém pozasnění necítí bídu v černém šláři, když i ten otrok ve žaláři, jak ptáče jarní ve přírodě, má volné sny – sny o svobodě. Posvátný klid! (1872)
59
NA PRVNÍHO
Tak světem krok můj nesmělý, což všude vidím nepřítele? Ba, sotva dva, tři udělámudělám, již před sebou mám – věřitele. Ach, je to oklik ulicí a všude v patách lační lvové, však nejhoršími bývají v měsíci každém první dnové. (1872)
60
V TICHÉ DOMÁCNOSTI
Již jdu, ba, jdu již, dítě mé, utři si slzy v bledé líci, vždyť zdržel sníh mne, cesta zlá a šaškové tam na ulici. Ba, je to bídné povolání, kdy doma jako ve cizině, kdo mezi se tě nechtí znát, kdo chtěli by – jsou na mizině. A všude to tak v světě zříš: tu bídou tváře umořené, tam pýchu se svou nádherou, to zvrhlé květy od kořene. A co ti nesu ze světa? Zde žebrácký jen prázdný ranec, ach, neběduj mi, neběduj, vždyť beztoho jsem rozervanec. (1872)
61
Ukládám já v písně svoje Ukládám já v písně svoje
 lásku svou i svoje žaly, růže květ když rozvíjí se i když květy opadaly. Puká-li kde lidské srdce, též když choré zmírá ptáče, srdce moje pocítí to, píseň nad tím pozapláče. (1872)
62
Zapadlo slunce za hory Zapadlo slunce za hory
 a mně se ještě nechce spát, však vůkol všecko, všecko spí – chtěl bych je hromem zburcovat. A chtěl jim volat do duše, že k svobodě bůh stvořil svět – než domácí pán také spí a moh’ bych dostat výpověď. (1872)
63
PAN HRABĚ
Shrbená chatrčka, pár došků na střeše, však žínka, lesů květ, uhlíři k potěše. Přes vrchy na zámku zlata jsou záplavy, pan hrabě slávy muž, hraběnka v hedbáví. „Eh, však cár jako cár! Pro lásky rytíře lepší než hraběnka je žena uhlíře.“ A hrabě komnaty ve skvostném výklenku den co den samotnou nechává hraběnku. 64 Honívá po lesích – až za svou útěchou spočine unaven uhlíři pod střechou. Ten chuďas také cti sotva že uvěří... Však jenom vědět proč! Hnal by ho ze dveří. (1872)
65
DĚSILI SE
Byl jasný duch a „za svobodu“ měl psáno na svém praporu, byl přítel luzy – ale s pány,pány po všecky časy ve sporu. Aj, děsili se v zlatých křeslech, ve vzteku zhoubou soptíce, že každá moc je s hůry dána – však stará to již tradice. A svoboda ta věčně krásná jim příliš měla přísnou tvář – že volal ji a budil luzuluzu, uvržen v poutech ve žalář. Aj, děsili se, bledly tváře, však tváře pouze vybledly a křídla, ježto orel vzepjalvzepjal, se mocněj’ k výši pozvedly. 66 I vešli v soudy velcí světa, že strach jim z těla – ze stínu, svobodné draze přišlo hlavěhlavě, upadla pod guilotinu. A děsili se zase mocnímocní, neb pravdou jiná tradice, že vzrostlo z krve mučedníka vždy vyznavačů tisíce. (1872)
67
Z ULICE
Ďas tu chůzi, po ulici vláčíš bídně blátem nohy, an tu hrdém ve povoze projíždí se hejsek mnohý. Čtyry koně ve spřežení, kočáry dva jednou branou – Přejedou tě milostpáni, uhni, brachu, uskoč stranou! (1872)
68
OTEC A SYN
Snadné měl tatík řemeslo a lehce syn si zvykal obracet kapsy chuďasům, jež tatík z halen svlíkal. Ha, byl to život veselý, kdy denně v domě hosté a při šampaňském spíláno nářekům luzy sprosté. A měli se tak pospolu, jak před vyhnáním v ráji, však vzkřiky lidu zoufalé oblohu pronikají. Pak přišel čas, jenž účtuje i s nejsmělejším hráčem – Hoj, času duch, ten do toho zapráskal karabáčem. 69 A skácel hromu s rachotem v nic násilníků pýchu, a mžikem zvrátil z kořenů zdě Babylona hříchu. Co s otcem pak a se synem? Co dále o nich říci? Vždyť oba dávno dozráli pro provaz – šibenici. (1873)
70
NA FAŘE
Na faře tam u kostela požehnání, časy zlaté, vzorem ctnosti hospodyňka – farář samé písmo svaté. Zavře desky breviáře, ponahlédne do postily: nastuduje kázáníčko mravokárné, plné síly. Nejčastěj’ však pro hřích světa šesté z božích přikázání, že když rarach na lov vyšelvyšel, pobožně se fary straní. Usmívá se zbožný páter, k hospodyni mluví sladce: „Nemáť ďábel moci k faře ani její ku čeládce.“ 71 Nebo všecka spása světa odpočívá v této ruce; co dnes hříchem, smaže zítra farářova absoluce. Než tu návrat Luciferův vichru hlásá hvizdot tenký – hbitě sjela svatá ruka s bílé šíje do kropenky. Po třikráte proti oknuoknu, po třikráte v stranu jinou zažehnala, až konečně utek’ ďábel před latinou. A když po něm žádných sledů – zkroušeně a s bledou lící pro svěcenou vodu zašli na faru si osadníci. 72 Od té doby také více kostelník dbá na kropení, hospodyni ale pro vždy platiž toto naučení: „Že pan farář písmu učenučen, pro vás, Katy, velké štěstí, nebo také z pekla oči mohly by i ďábla svésti.“ (1873)
73
NAZVALI TU LÁSKU MOJÍ
Nazvali tu lásku mojí nepokojem mého žití, nazvali ji bledou zkázou, žalem mého živobytí. – Tak pochoval tě, můj žale, chladný hrob, to řeka divá, vzpomínám však tebe stálestále, ston tvůj v prsou se mi vrývá. Hoj, ta noc – a nad vodami bledá moje bolest stála. Zasténala vlna k vlně – ty’s jen tiše umírala. Nuž tak, páni hrobařové, již jí věčný pokoj přejte, lidé, věrní kamarádi, nad hrobem jí zaplesejte. 74 Však co dáte za náhradu srdci za to prohřešení? Myslíte že věčný pokoj? Myslíte že zapomnění? (1875)
75
JAK TO ČASTO BÝVÁ
Páter ruce svázal, bůh dal požehnání, potom přišly koláče, víno, hodování. A když bylo po svatbě – jak to často bývá – místo vína, koláčů – suchá chleba skýva. Místo lehkých rukavic – mozolité ruce, místo „hopsa“ pomoz nám, svatý v Nepomuce. Rok, dva roky... nejinak osud tomu chtívá: kopa dětí s kopou let, jak to často bývá. (1873)
76
V BOUŘI
Hoj, rozkoš jak to zvoní v sluchsluch, když začnou ti tam v oblacích a svítí zemi v mrzký zrak a křepčí křížem po mracích. To jinačí je muzikamuzika, než vy tu znáte, hudlaři, když nadýmáte vetchý měch bez ohně jiskry ve tváři. Ta rozhřeje přec stydlou krev a u srdce zas teplo tak, že hned bych spustil bandurskoubandurskou, neb čerstvý jsem jak v letu pták. Ti naškrobení panáci si vyšlapují bohatě a mní, že není člověkem, kdo hladov chodí v záplatě. 77 A mají plesy, za dveřmi ždá chuďas: „Dejte posilu!“ Jej sluha, lotr, vyžene a páni tančí kvadrilu. Hej, hrome, zahraj strašáka a půjč sem pár těch blýskavic, já zatočím jim do kola a budu smát se z plných plic. (1873)
78
JARNÍ
I
Strojilo jaro dětem svým Strojilo jaro dětem svým
 ples velký v krásném máji; sezvalo všechny květinky po polích, stráních, v háji. Zaletěl větřík, zkadeřil hlavinky pestrých květů, a slunce drahou ze zlata strojilo toiletu. Perličky lesklé do šatu nosila půlnoc jasná – a každá útlá květinka tak ku podivu krásná. 79 Zasedli ptáci ve stromy, na kůry ze zelena a byla každá, každá tvář tak šťastně zveselena. II
Poklid ždám, však ne ten věčný, Poklid ždám, však ne ten věčný,
 který z tiché Lethy pijí; duše má se noří v půvab, jara svatou v harmonii. Co tu sadem lístků klíčí, každý pučí v kvítka mladá a všem svítí jedno slunce, všechněm stejná rosa padá. Volně jako pěnkavička zazpívá si skřivan v poli, jako mistr písní, slavík, svou též vrabčík zašveholí. 80 Začnou na čas pod hvězdami; když je ráno zase vzbudí, každému již kyne klásek – není žádný, žádný chudý. Ze praménku rovným právem napijí se vody čisté a pak začnou jedním chórem ptáci, věční komunisté. (1875)
81
NÁŠ OSUD
I
Hleď, jak ten stromek v jeseni Hleď, jak ten stromek v jeseni
 tak smutně zírá kolem kol, když vichr roznes’ lupení a v nitru hlodá chladný bol. To osud můj, má předrahá, a povolání mého tíž, že mdloba síly přemahá – že každým dnem jsem hrobu blíž. Až první květy jarních dob probudí slunce v toužení, tu zaklepe též na můj hrob – však žádné, žádné vzbuzení. 82 II
Ten život tvůj jsem upoutal, Ten život tvůj jsem upoutal,
 má drahá, k svému osudu –. Co potká tě as na světě, až já tu více nebudu? Zda přec kdy vlídný paprslek ti zlíbá líčko v zachvění, či vrásky vryje bída v ně s tou bledou stopou soužení? Pak přijdi, pojď zas ke mně jen, slož všecko na mou mohylu a hlavu polož k srdci mi; snad najdeš na něm posilu. A budem míti krásný sen – Nad námi jara zelení a zašumí to pažitem, že věčně jsme zas sloučeni. (1875)
83 DOSLOV
Období tvůrčí činnosti Fr. Šimečka (narodil se r. 1842 v Mlýnech u Soběslavě, zemřel r. 1877 v Praze) zaujímá pouhých 6 let (1868 – 1873). Po vystudování gymnasia se z vrozené touhy po svobodě a volnosti toulal nějaký čas s cikány. Potom na přání rodičů vstoupil do kláštera františkánů v Praze, kde pobyl 4 roky. Seznámil se s Jos. V. Sládkem a v jím redigovaném almanachu Ruch vyšlém r. 1868 vstoupil do literatury. Z lásky k životu, ženě a přírodě vystoupil r. 1869 z kláštera a žil životem proletáře v bídě a o hladu až do listopadu r. 1870, kdy byl na přímluvu Jana Nerudy přijat do redakce Nár. listů, kde pak vedl rubriku Ze soudní síně. Byl od mládí křehkého zdraví, jeho tělo sžírala tuberkulosa, již poslední roky života léčil pobytem na venkově. Šedesátá léta minulého století byla dobou velkého rozvoje průmyslové výroby, bohatnutí a nabývání vlivu české buržoasie, současně však také početního růstu proletariátu, dosud úplně bezprávného a třídně neuvědomělého. To trvalo až do finančního bankrotu r. 1873, který znamenal další zhoršení postavení dělnické třídy – zavírání tová- 85 ren, propouštění. V šedesátých letech představovaly pak ještě liberální Národní listy, v nichž byli na př. Neruda, Hálek, Arbes, Sladkovský, pokrok a měly důvěru i vrstev lidových. Ale třídní rozpory se zostřovaly, dělnické hnutí se rozvíjelo a šířilo. Teprve však r. 1878, rok po Šimečkově smrti, vykořisťované dělnictvo prohlédlo pravou tvář buržoasie a založilo si samostatnou stranu sociálně demokratickou. Básnické prvotiny Šimečkovy se víží jednak k jeho odchodu z kláštera, jindy navazuje na tradici lidové písně; konečně milostná lyrika, vedle citově vroucích veršů čerpajících z životního štěstí, přináší i básně vzniklé z tvrdé skutečnosti, ze sociálního postavení studovaného proletáře v měšťácké společnosti – dívka ho opustila, protože neměl peněz. „Šimeček byl bohužel až dobrý znalec života, poněvadž jej zakusil ze stránky nejsmutnější,“ tak napsal o něm Jan Neruda; žil těžký život s každodenním bojem o skývu chleba. Poznání života dělnické třídy, pracujícího lidu, přinesla mu jeho činnost soudničkáře, kdy takřka denně se stýkal s lidskou bídou. Po R. Mayerovi o 5 let starším a V. Šolcovi přináší Fr. Šimeček do české poesie svět proletářů, postavu dělníka a jeho boj proti vykořisťo- 86 vatelům. A tato lyrika, v níž se oprostil od subjektivního hoře, je rozhodující z jeho tvorby; zůstala však až do dnešní doby z největší části v rukopise. Viděl třídní nesrovnalosti v tehdejší české společnosti, které zejména v průmyslové Praze byly větší než na venkově. Šimeček, který již od mládí miloval svobodu a volnost a byl proti každému útlaku, se postavil na stranu bezprávného a utiskovaného pracujícího člověka proti tyranům vykořisťovatelům. Odsuzuje a bouří proti tomuto stavu a dochází k přesvědčení, že změny je možno dosáhnout pouze činem. Musel ovšem někdy mluvit v symbolech a nahrazovat slovo revoluce slovy volnost a svoboda. Své přesvědčení o velké budoucnosti a vítězství dělnické třídy vtělil Šimeček v báseň Luza, která, kdyby byl jen ji napsal, znamenala by významné obohacení české poesie. Šimeček je prvním českým básníkem, který oslavil Pařížskou komunu z r. 1871, tuto první proletářskou revoluci v dějinách, první pokus o svržení vykořisťovatelského společenského řádu: luza, tak byl nazýván pracující člověk s rukama do krve rozdrásanýma, vzpomeňme na Smetanovy Branibory v Čechách (My nejsme luza, my jsme lid).
87 Ve verších Šimečkových, který citlivě reaguje na každou křivdu, proudí krev a život: když tepe měšťáckou nadutost a její opovrhování novými, pokrokovými myšlenkami, když ústy dělníka ostře bičuje zahálčivé navoněné parasity lidské společnosti nebo tepe povýšené naškrobené panáky, kteří myslí, že „není člověkem, kdo hladov chodí v záplatě“, když je pln nenávisti k měšťákům, kteří žijí z utrpení stamilionů pracujících, a staví kontrast bídy a bohatství, vykořisťovaných a vykořisťovatelů, když ukazuje na jedinou odměnu pracujícího člověka: políček a posměch, i když tepe farizejství kněží, tak jak je poznal z vlastní zkušenosti. A stejný byl Šimeček i ve svých soudničkách; tato jeho žurnalistická próza psaná jedním dechem, jak to vyžadovala naléhavost skutečnosti, ukazuje ho opět jako bojovníka proti společenskému útlaku. Všude je Šimeček opravdovým demokratem hlásajícím pokrokové myšlenky. Jan Neruda napsal v posmrtné vzpomínce na Fr. Šimečka tato slova: „Je známo, jak hluboce, jak živě cítil Šimeček s každým nešťastníkem. Rozumí se samo sebou, že měl živý cit pro všechny (podtrženo Nerudou) nesrovnalosti společenských poměrů... V celé řadě jeho písní je líčen ten lid, jenž od rána v pracné klopotě trvá až do 88 soumraku“.soumraku.“ Básnická forma Šimečkových veršů je prostá, někdy však jsou verše nepropracované, neboť jak uvedl Neruda: „životŽivot Šimečkem zmítal a nedopustil plné krystalisace. Avšak přece zase nalézáme jednotlivé písně, které mají plynnou vroucnost přímo Heineovskou. Jeho písně jsou písně krve, vystřiklé na cestu kamenitou, po níž kráčela bosá, rozedraná noha chodce unaveného až k smrti.“ Kladně hodnotili Šimečkovo dílo i Jos. V. Sládek („byl celou duší poeta... z těch, kterým v srdci žehne uhel a pálí, pálí do úmoru a na svět vyšlehne jen občas skvělou jiskrou“) i Lad. Quis. Mlčením nebo nepochopením však přešla Šimečkovu tvorbu literární věda minulé epochy. Někdejší oficiální kritik Arne Novák nesprávně a mylně hodnotil Šimečka, když u něho zdůrazňoval domnělou nevýbojnost, i když jeho znalost Šimečkovy tvorby se opírala pouze o básně otištěné, ale k těm patří přece na př. Kdo oni jsou, Z ulice, Ve hradu nádheře. Naopak Fr. Šimeček byl básníkem, který vyšel z lidu a k němu se přimkl, který zaujímal revoluční postoj k problémům své doby a bojoval proti útisku a za svobodu politickou i sociální. Proto plným právem Julius Fučík, jemuž boj za svobodu byl základním smyslem české literatury, zařadil 89 Šimečkovy básně a soudničky do zamýšleného souboru Umlčených a zapomenutých. V duchu tohoto Fučíkova odkazu vydáváme ze Šimečkova díla, dosud neznámého, nevydaného a nezhodnoceného, vybrané básně, aby se dostaly do rukou lidu, jemuž už při svém vzniku patřily.
FRANTIŠEK BAŤHA
[90] VYDAVATELSKÁ POZNÁMKA
Za svého života uveřejnil Fr. Šimeček valnou část svých veršů; přinesly je almanach Ruch 1868, Almanach českého studentstva 1869, Hálkovy Květy 1868 – 1872, Obrazy života 1870 – 72, Světozor 1870, táborské časopisy Tábor 1868 a Lužničan 1869 a posléze klatovský Šumavan 1875. Ke knižnímu vydání jeho básní nikdy nedošlo; pomýšlel na ně Lad. Quis, který je také autorem prvé obsáhlé studie o Šimečkovi „Zapomenutý básník“, Květy 1898, a později i Ferd. Strejček. Studii o Šimečkovi a snad i vydání jeho básní chystal také Jakub Arbes, jeho redakční kolega. Značná část Šimečkových veršů, mezi nimi právě ty nejdůležitější, zůstala v rukopise. Tyto jsou v tomto výboru otištěny vůbec po prvé. Jan Neruda věnoval Šimečkovi nekrolog „Fr. Šimeček a jeho verše“ v Nár. listech 3. října 1877, Jos. V. Sládek v Lumíru 30. září 1877 a Ot. Mokrý v Osvětě 1877. Později se Šimečkem obírali Arne Novák, Kuzma, Lydie Linhartová, Ferd. Strejček a nejnověji Fr. Benhart, „Nad prvními českými soudničkami“. Nový život 1952, str. 1593 – 1596. Při vydání tohoto výboru, který je uspořádán chronologicky, takže je jasně patrný vývoj básníkův, jsem se řídil edičními zásadami stanovenými komisí České akademie r. 1947.
F. B.
[91] OBSAH
Z Pohrobních vzpomínek7 Ve fortně8 Seminářská10 Na noclehu11 Zpěvák14 Já zpíval bych ti, dívko má15 On by nám záviděl16 PísněI S haluze jak na haluz    17 II Jeť srdce ptáče splašené    18 Pravá slza19 Krkonoše20 U rybníka21 Kdo jsou oni?22 Z ulice23 Při pitce24 V službě26 Smutný patron28 Láska má a láska tvoje29 Selhou slovu ústa30 Žes byla pyšným andělem31 Hrdé srdce32 Muž33 Na břehu34 Hrabě35 Bez lásky37 Život – vlna39
[92] K miléI Ach, milá, ten náš štěstí květ    40 II Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou    41 Písničkáři43 Volnost45 Z lidu47 Ve hradu nádheře50 V sousedstvu52 Dejte mi v ruku břitký meč!54 Luza55 Chudácká56 V noci58 Na prvního60 V tiché domácnosti61 Ukládám já v písně svoje62 Zapadlo slunce za hory63 Pan hrabě64 Děsili se66 Z ulice68 Otec a syn69 Na faře71 Nazvali tu lásku moji74 Jak to často bývá76 V bouři77 JarníI Strojilo jaro dětem svým    79 II Poklid ždám, však ne ten věčný    80 Náš osudI Hleď, jak ten stromek v jeseni    82 II Ten život tvůj jsem upoutal    83 Doslov85 Vydavatelská poznámka91
[93] KVĚTY ČESKÉ POESIE řídí František Buriánek
30
FRANTIŠEK ŠIMEČEK DEJTE MI V RUKU BŘITKÝ MEČ!
Výbor uspořádal a doslovem opatřil František Baťha. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM. Šéfredaktor Jaroslav Bouček. Edice Květy české poesie, svazek 30. Odpovědná redaktorka Jiřina Fleková. Výtvarný redaktor Břetislav Franc. Technický redaktor František Plaček. Obálka od Jiřího Bursíka. Kresba na obálce od Mikoláše Alše.
301-13-2 – 100.765/4/54/SV1 – 742. Sazba: 1. 3. 1954. Tisk: 8. 5. 1954. Náklad 3000 výtisků. 1. vydání. 1.5 PA, 1.955 AA, 2.016 VA. Papír: 221-10, 86 x 122,80 g. Tištěno ze sazby písmem borgis Caslon. Vytiskla Mladá fronta, n. p. v Praze. – 8%.
Cena brož. Kčs 4.73. – 1. 10. 1953.
E: av; 2004 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Květy české poezie; Buriánek, František; Baťha, František; Mladá fronta
(Květy české poesie řídí František Buriánek - Výbor uspořádal a doslovem opatřil František Baťha. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM. Šéfredaktor Jaroslav Bouček. Edice Květy české poesie, svazek 30. Odpovědná redaktorka Jiřina Fleková. Výtvarný redaktor Břetislav Franc. Technický redaktor František Plaček. Obálka od Jiřího Bursíka. Kresba na obálce od Mikoláše Alše.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 95