K MILÉ
I
Ach, milá, ten náš štěstí květ
Ach, milá, ten náš štěstí květ
lid trhá, větrem roznáší:
my nenajdem prý místečka,místečka
na zemi hlavu pro naši.
Že chudí co dvé ptáčátek
od místa k místu půjdeme,
jež nemají, v co zobla by –
že šťastni sotva budeme.
A neuschne prý slza dřív
ti, drahá, v oku laskavémlaskavém,
až zelená tě travička,
až přikryje tě chladná zem. –
40
Však blíže pojď – mé na srdce,
snad slza přec se usuší,
a místa na něm bude dost
pro hlavu tvou a pro duši.
A budem jak ta ptáčata,
jež křídlo světem zanese –
hle, svět je veliký, široký
a zrnko někde najde se.
II
Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou
Ba, hrd bych vztyčil hlavu svou
na lůžku bídy na chudém
a nepocítil v srdci stesk,
jsa silen v boji s osudem.
A zlíbal skývu zkoralou,
již v odměnu svět poskytá;
vždyť s tváře drahé chudiny,chudiny
je mnohou slzou politá.
41
Vždyť nejsem na tom světě sám,
bych lehce nes’nes’, co souzeno;
ty, dobré srdce, se mnou jdeš,
jsi s osudem mým sloučeno.
A denně, lépe bude-li,
se tážeš – klesáš bez síly,
a nad tím hlava zabolí
a nad tím srdce zakvílí.
(1870)
42