Z LIDU
Od rána v pracné klopotě
trval až do soumraku,
pak setřel s čela horký pot
a slzu s vpadlých zraků.
A zahleděl se do výše
k hvězdnému světů moři,
by volným aspoň povzdechem
ulehčil bídy hoři.
On zalkal: „Nebe zlaceno
a plno lásky díků,
zem, dcera jeho, v nářeku
pod pěstí násilníků.
Dej za oběť jim život svůj,
krev vyceď z těla za ně,
uštědří tobě haléřem
a zkřiví ústa k haně.
47
Bolesti tvojí na posměch,
že pouto nosíš klaté,
tě donutí, bys zbudoval
jim palác, trůny zlaté.
A pak ti šlápnou na šíji
a udeří tě v líci,
žes nuzák, stvořen k trpení,
a oni panovníci.
Když postihne je lidský los,
los rovný lidem z bídy,
tu k památce jich nad rovem
se vzepnou pyramidy,
a ohradí je mřížemi,
jež sláva věnců stíní,
by nemíchaly kosti jich
se s kostmi ze chudiny.“
48
A horké čelo v slámu kryl,
v to denní bídy lože,
a myslil: „Zda se změní kdy
ten trpký osud, bože?
Zda dospěje kdy srdcem lid
ku velké lásky shodě,
jež rodí růže bratrství? –“
A měl sen o svobodě.
(1870)
49