BEZ LÁSKY
Ta zasmušilá lidu tvář,
v ní bledé bídy hoře,
kam zřídka padne blaha zář,
však kanou slzy spoře,
po níž pot splývá potokem
a zhoubné tvoří vrásky –
ta tvář zda v stonu hlubokém
kdy dovolá se lásky?
Aj, volně pták, když zemdlel let,
unaven dlouhou poutí,
kam k odpočinku druh si sed,
též smí si usednouti,
a husté stromu zelení,
když k spánku přišla doba,
je ukolébá v šumění,
a místa mají oba.
37
Však marně stená lidu ret
o soucit v trapné muce,
kdy ruka tuhé práce květ
ukládá bratra v ruce –
a drzý pohled ledový,
z něhož plá pýcha s hříchem,
mu pohrdlivě odpoví
a omrazí jej smíchem.
Ta zubožená lidu tvář,
v ní němé bídy hlasy,
jež denně zrak pne na oltář,
na lepší čeká časy –
to srdce zdrané od bolů,
v němž zdravá šťáva krouží,
zda za mzdu tvrdých mozolů
kus lásky nezaslouží?
(1870)
38