Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –
tím smíchem každý z vás jim ocel v prsa vrazí.
Nemohli žít jak vy pro vše ideje smělé,
když známka poroby jim vryta byla v čele
a k hroudě pro skyvu když byli připoutáni:
Když postrádají laur, snad měli trn kol skrání. –
Ó nezhrdejte jimi! Snad dost měli síly,
leč pouta bídy dojít nedala jim k cíli.
Čas letěl kolem nich, těch tknul se sotva pout,
v nichž bědní nemohli ni rukou svojí hnout.
Tak mnohý snad že z nich měl ve svém srdci růže,
leč osud nepřízniv jej v zlobě přitisk’ úže
k holému úskalí, na kterémž bída dlí,
a růže rozkvetše, opadly, uvadly. – –
Co bylo nadějí, když v plném květu stály?
Leč teď jen trny z nich to srdce rvou a pálí!
Tak mnohý myšlének měl jiskry ve své lebi,
jež mohly projít tmou a zazářit až v nebi,
však kruhem poroby měl hrdé čelo spjato.
Co platno bylo mu, že kruh ten ryzí zlato,
když se mu hrany žhavé v skráň a čelo ryly?
Vždyť bijíce v kruh ten jej jiskry rozžhavily.
Kam mohli dospěti těch nebýt pout?!
Však v poutech nemohli svým křídlem hnout.
Ó, nesmějte se jim, vždyť mohli též plát žárem.
Ó, věřte, mnohý z nich v těch poutech zrodilý,
až rakev přikryjou bezcenným žití cárem,
v té rakvi nesmírnou bolestí zakvílí. – – –
Ó, nesmějte se těm, kdož mřeli nepoznáni;
když postrádali laur, snad měli trn kol skrání.
Vždyť teprv, mrtvé je když kladli ve rakev,
tu sňali pouta s nich, pod nimi byla – krev! – –