Havíř.
Vstříc otci šly, až půjde z práce domů.
Již soumrak klesl na koruny stromů,
nach červánků pad’ v okna nízké chaty.
Vzduch blahem syt a vůní rozehřátý
svým teplem šlehá v skráně ženě mladé.
Ta obě ruce nad oči si klade
a hledí v dál a touhou ňadro dme se,
jak její děti ztrácejí se v lese.
Tam v teplá hnízda ulehají ptáci,
tam najdou otce, jak se domů vrací.
Jen spěšte robátka! Již druhy nalezáte,
již v jeden dav vám tísní hlavinky se zlaté,
v nich jediný sen sídlí, jedna touha dýchá! – –
Dnes dlouho nutno jít; – jet’ cesta nějak tichá. –
I děti umlkly; již skorem došly k dolu:
„Tam tatíčkové jsou – tam rozmlouvají spolu!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A hlouček běží k nim; – leč náhle ustal v spěchu.
Ti muži stáli tam, jak neměli by dechu,
jak v bledých lících by strnula lidstva bída.
57
Ten hlouček dělníků tam život bratra hlídá,
jenž prchající krev mozolnou chytá dlaní
a klade, by ji hřál, na stydnoucí svou skráni,
jak chtěl by prchající život zadržeti
než k modlitbě sem kleknou jeho děti. – –
58