Na sbořeništi.
Spuchřelé zpol trámy ramena svá kříží
a v zem uklánějí unavenou šíji;
rozvaliny stěn jim vetchá prsa kryjí
a jich čelo tíží.
Za ssutinou, jak by hněvem práhla
skála šedá, zrytá, mocná, náhlá,
z jejíž tvrdé lebi
balvan mezi troskami se šklebí.
Skupení to mroucích, pozdvižených paží. –
Co tu snů dřív bylo, tepla, dechu, krásy!...
Denně s matkou hlouček dětí zlatovlasý
hrál si na zápraží.
Vidím ještě je, ty andělíčky v davu
kůzlatům se stráně nésti v koších trávu,
a skal na úpatí
v spěchu trhat květykvěty, než se otec vrátí.
Stařenka tam s nimi klekávala v síni.
A když pod řimsou pak procitnuli ptáci,
slýchával jsem ženu zpívati si k práci. –
65
Leč u trosek nyní
čekám, – až zas z lesů sešílená máti
prostovlasá, přijde dítky zulíbati,
s žalnou písní lásky
hledat pod kameny – jejich zlaté vlásky.
66