Prvního března.
Hle, tam v stráni vedle brodu
dosud loňský sníh se bělá –
jistě zima při odchodu
šátek si tam zapomněla!
Kol již pučí tráva svěží
a tam ještě závěj leží
v stinném šeru borovic,
leč ten sníh už jarem taje
a se v slzy rozplývaje
mizí zvolna víc a víc!
Pod vrb zkvětlých zlatou třísní
s hlukem tok zas vlnu vzpíná,
v lukách starou svojí písní
ozvala se duše mlýna;
na javoru čížek jásá,
co mu všechno lesů krása
v hnízdo letos uchystá – –
ale v tiché stráně pruhu
až na malou, bílou stuhu
sníh už zmizel dočista!
10
Zniknul tam, jak s víček spaní,
jen se po něm perly skvějí.
S teplem jara za svou paní
ztratil se – i šátek její!
A jen ještě v křovin šeři
plá cos jako skvoucí peří
z měkké trávy na venek.
Ale to už není zima,
nýbrž jara před očima –
bílé zvonky sněženek!