V nouzi o stín.
Mateří doušky karmínové trsy
juž léto vtkalo nízké stráni v prsy,
a chtivá dlaň kam na jich květy sáhne –
roj mušek zlatých po výsluní táhne!
Skráň rozpálenou těžké vedro mučí,
neb kolmo na zem žhavé slunce sálá,
že není, kde by noha v stínu stála,
a horký vzduch kol třese se a bzučí,
a ruchem šumí tisícerých hlasů;
v něm s obou stran ve zlatém moři klasů
zní polních cvrčků hudba neustálá!
Hle, nad tvou hlavou v červencové kráse
54
zářící blankyt jasnem rozpíná se
– a maně vznést se touží duše bodrá
v tu čirou tůni svítícího modra,
jež rozlita se stmívá nad obzorem
a v parnu zas až blednout zdá se skorem.
Sám, úvozem jde bludný zjev tvůj tíše,
jenž s obou stran kol šikmo zvedá výše
své bodláky a třezálky a kmíny
a zrakům cloní výhled do krajiny.
Víc nevidět, než zlaté krajky klasů,
jež u pěšiny role vroubí nad ní,
a bledý safír planoucího nebe
zkad jako snové přeleletují tebe,
v slunečném světle motýlkové ladní.
A před tebou se křivá cesta točí
a divným kouzlem vábí tvoje oči!
Řeht ořů z polí, i zpěv ženců hlasný
sem časem k tobě padne v úvoz jasný
z neznámé dáli šumně zaléhaje
a v jedno splývá s temnou hudbou kraje.
Oh, jaké parno! Jdeš juž dobu dlouhou,
zrak znavený juž s dětskou pátrá touhou
po trošce stínu na vyhřáté cestě
a krok tvůj travou zvolna směr si klestě
dál maně spěje v světlých stopách jejích.
Jen bílý prach spí všady na kolejích,
a každý vánek jakby v mrtvu zmizel!
Vše okolo je samý žár a záře,
a horký pot, jenž roní se ti z tvářetváře,
jak prchou kane na květoucí svízelsvízel,
55
jenž podle cesty s třezálkou se snoubí
jak tříseň zlatá na hedvábném drnu.
V tom šípek starý vějířem svých trnů
tě vítá náhle pod své husté loubí...
Ó, jak zde v chládku posedět si milo!
Zde slunce posud rosu nevypilo
a strání měkkých vlhká zeleň čistá
ti ráda podá na svých prsou místa.
Od bědných žárů tísnícího vedra.
zde zotaví se zemdlená tvá bedra,
i oddychneš si blaze po únavě! –
Sněť plnou květů na znícené hlavě –
tu ucítíš, jak chlád ti zvolna shání
plam z bledých, potem perlících se skrání;
jak vonný stín pln kouzelného dechu
vždy hloub a hloub ve kyprou náruč mechu
ti zklopocené zatiskává údy...
Nad čelem planých růží oblak rudý –
tak sladko v dumách se tu odpočívá
a snivě tak se v modré nebe dívá
tmou větví šerých, pěnkava kde krotká
si usednuvši, – lstivým zrakem šotka,
v dol na tě zří a tichounce si zpívá!