Slečny ze zámku.
Za těsnou hradbou ozlacených mříží,
dál od zámku, se v lesní temno hříží
park zrůžovělý broskví květem...
56
V něm rozkošno tak volnou trávit chvílku,
on krásou svou je toužícímu snilku
sám o sobě – juž celým světem!
Sta ptáků vždy tam zpívá v křoví nízkém,
a na cestách, jež čistým, zlatým pískem
se vysypány v loubí tratí –
střevíčků malých něžné stopy vryté
kdy jeví se, tu v záhady jich skryté
je sladko tak se zadumati!
V záhybu cesty maně ku altánu
tiš dřímavá jak často v letním ránu
sem zvábí sama kroky tvoje!
Nad purpur světlý medných zimolezů
a štíhlé trsy rozvitého slezu
tu zlaté víří vážek roje,
výš, bez bázně, nad rysem tvojí hlavy –
sýkorka malá hnízdo sobě staví
a s hvizdem skáče v keřích lísky,
a broskve staré nad stezku se kloní,
opojným vínem bílých puků voní
a květ svůj sněží na plot nízký...
Sem v jitru pozdním někdy chodívají,
a při samém je vídat parku kraji –
dvě víly mladé, zámku slečny!
Ta starší z nich je štíhlá, tmavooká,
a její alt zní jako písně sloka,
– ó, jak jsem vždy jí za něj vděčný!
Tať smutna vždy! Leč pravým neposedou
je sestra její, jež má líci bledou,
57
a šedý zrak a zlaté vlasy.
Jí v nevýslovném vše tak sluší ladu,
že šotkem být se zdá mi těchto sadů,
když se svou vážnou sestrou hrá si!
Jak motýl plachý pěšinou vždy těká,
zde květ – tam list dlaň její urve měkká
a ret si šeptá verše v tichu,
či předběhne svou družku kdesi stranou
a v oblacích pak bezu uschovanou
jí zradí náhle příval smíchu!
A jindy v mech si sedši při křovisku
svým slunečníkem kreslí srdce v písku
neb vrabcům vůkol drobty hází...
Oh, líbezný když obrys její hlavy
se k mřížím parku někdy nedostaví,
já cítím hned, – jak vzlet mým písním schází! –
58