Jiřinkám.
Vonným vzdechem podjeseně
když se začnou listy chvět –
ten Váš rudý, smutný květ
71
klonící se tiše k zemi –
ve svém snění dražší je mi
nade všechen krásy vznět!
I když v mlhách zamyšleně
třese se juž každá sněť,
luh a hvozd kdy jest juž němý –
přec v tu pozdní chvíli vždycky
hnete mými perutěmi
víc, než chladný úsměv lidský,
jímž Vás vítá skoupý svět!
A já dost jsem šťasten, denně
když Vás zřím se v parku skvět!
Vy mé hrudi dáte vzlet,
že jí z hloubi v sladkém snění
zápal víry tryskne hned,
a že nad žlutými listy
píseň má – jak motýl čistý
v zářný azur podjesenní
vzlétne ještě naposled!