V zimním jasnu.
V rozlehlé pláni nad sníh mrtvých rolí
ční místem v dáli černý topol holý
a ztrnule se dívá do průzračna.
Na širém nebi ani zjevu mračna –
jen vrány statné chladným plují vzduchem
a šumně vlají černých křídel ruchem.
Juž mizí v dál – teď spustily se přece
na starý dub tam, na zamrzlé řece,
jenž jako stín se zvedá nade břehem;
a jak tam sedí mezi bílým sněhem
na křivolakých, tlustých větví kraji –
jak černé se tam květy vyjímají!
Jen skřek jich sám do dalekého prázdna
se nese tichem... V sypkém sněhu vázna
kdy krok tvůj maně na cestě se staví –
vždy samy zbloudí zraky tvojí hlavy
102
v hrob západu, kam slunce se juž noří
jak žhavá bomba za hladinu moří,
kde nit jen dýmu ze ztracené vísky
se vypínajíc nad niv okraj nízký
jak modrá stuha krouží ve svém plání
kol sněžné čapky dvou kostelních bání!